Fillerový rozjezd

Poblíž Uraharova obchodu, což jste možná nevěděli, je mateřská škola. Úplně normální školka jako každá jiná…teda až na to, že patří mezi ty menší a chudší školky, kde je jen jedna kuchařka a učitelka. A proč o ní mluvím zrovna v téhle době? Inu, stala se tu taková nemilá věc. Šel si takhle hollow kolem školky a rozhodl se, že napadne učitelku s kuchařkou a vystraší děti. Toho všeho si všiml samozřejmě Urahara, zabil hollow a snažil se uklidnit děti….poslal na ně Tessaie.
Ururu se snažila vyléčit učitelku a kuchařku a Urahara s Jintou se snažili sehnat nějaké lidi na pomoc (takže Kurosakiho parta a někdo ze SS) a hlavně, snažili se ten útok zatajit, aby se to nedostalo někam…třeba do novin.
„A! Kurosaki kun! Jaká náhodička, mohl bys zavolat své přátele a stavit se u mě?“ Urahara dělal, že se prochází po ulicích a pak zahrál divadélko, jak je z kolemjdoucího Kurosakiho překvapený. Ichigo nestihl nic říct, opravdu šel obvolat své přátele a opravdu šli k Uraharovi. Ten je všechny samozřejmě hezky přivítal a obsloužil. „Urahara san, proč ste si nás vlastně zavolal?“ zeptala se Orihime. Urahara se jen usmál a řekl tím svým tónem: „Stala se tu poblíž taková nemilá věc. V jedné školce napadl hollow učitelku a kuchařku a tak je někdo musí zastoupit a určitě budete souhlasit s tím, že já a Tessai se na to nehodíme. Berte to jako brigádu,“ No, možná jediná Orihime z toho byla nadšená. Ichigo hned protestoval, Uryuu se tvářil poněkud…překvapeně a Sado…jako vždycky. „T-to nepůjde! Nejsme žádní učitelé a krom Orihime tu nikdo neumí vařit, jak by to sama všechno stihla? A navíc ta zodpovědnost, to chce někoho jiného než nás >-<“ vymlouval se Ichigo.
Po půl hodině byl Ichigo středem pozornosti hlavně malým holčičkám, které ho česali, líčili a „krášlili“. Ichigo byl opravdu nadšený. Sado tam zase ostatní házel do vzduchu, Ishida si s pár dětmi kreslil a Orihime začala s vyvařováním oběda a samozřejmě i u ní se motalo pár dětí s tím, že chtějí pomáhat. Ze začátku to vypadalo, že to zvládají. Jenomže to Ishida udělal zásadní chybu. Dal dětem před obědem sladkosti. Samozřejmě, že to myslel dobře. Bylo to za to, že nakreslili pěkný obrázek nebo že se jim prostě něco povedlo. A známe děti. Jedno dostane bonbónek a další chtějí taky. Děti začali být hyperaktivní, některé až otravné a Ichigo začal ztrácet nervy. Pár dětiček se rozhodlo Ichiga štvát, takže ho různě popichovali a provokovali a brali mu jeho věci, až Ichigo vstal a začal je honit. Lítali tam po místnosti s hračkami, až Ichigo zakopl o nějakou hračku a odřel si bradu o né moc hebký koberec (ten kousavý). Zrovna v tuhle chvíli přišel do školky Ichigův oblíbenec. Renji. Jakmile uviděl počmáraného, s vyčesanými vlasy do několika culíků a válejícího se na zemi Ichiga, dostal záchvat smíchu a hned si z něj začal utahovat. „To jsem nevěděl, že si tak kompletně změnil svůj styl, Ichigo. Z blbce na transsexuála, to se budou v Soul Society divit, až jim o tom povím >:D“. Ichigo se samozřejmě hned naštval a místo dětí chtěl teď zabít Renjiho (ty děti samozřejmě byli s Renjim proti Ichigovi).
Orihime zažila jídelní válku. Holt děti se nudily a tak je nenapadlo nic lepšího. Takže se všichni mohli s obědem na dobu neurčitou rozloučit. I k Orihime se dostavila záchrana. Objevila se tam Noe s Ulquiorrou. Ulquiorra se stal pro děti velkou atrakcí a vzorem (pár dětí si fixem počmáralo obličej :d). Ishida byl lapen dětmi, které ho odtáhli ven na zahradu a chtěli si s ním hrát na babu. Chvíli to sice vydržel, ale ani on nedokáže běhat pořád v kuse. Chudák Sado se stal živou prolézačkou. Děti po něm šlapali, šplhali, skákali…no opravdu prolézačka. Ve školce bylo opět živo. Urahara postupně obvolával další lidi. Ne že by Kurosakiho partě nevěřil, ale….znal je. Takže u Ishidy se objevil Tadao a Daisuke. Udýchaný Ishida zrovna neměl babu a tak se k nim rychle přifařil. „A vy jste kdo?“ zeptal se a snažil se mezitím chytnout dech. „Eto…my tu vlastně ještě nemáme být, naše role teprve přijdou…ale když jsme potkali Uraharu a vyposlechli si o tom příběhu, co se tu stalo, nemohli jsme mu nepomoc.“ Vysvětlil Ishidovi Tadao. „Super, postavy co mají teprve přijít…Tak prosím, vemte si je na starost“, sedl si Uryuu na zem do trávy.
Sado to nijak neřešil, ale popravdě byl rád, když se tam objevil Toushiro a pomocí své Zanpakutou postavil dětem ledové království s ledovými prolézačkami. Některé „hodné“ děti samozřejmě led oblizovali tak dlouho, až se tam přilepili, takže hoši měli o zábavu postaráno.
Asi po dvou hodinách ruchu a nepořádku se ve školce sešlo opravdu hodně známých tváří. Ichigo byl opět týrán jak dětmi, tak Renjim a do toho ses přidala ještě ty! Shinjiho sestřenka. Přidala si se na Renjiho stranu (nejdřív ses s oběma seznámila a po půl hodině ses teprve k němu přidala). Svázali jste chudáka Ichiga k židli a když už byl „zlikvidován“, navedla si děcka na Renjiho. Takže teď byl ten chudák on a Ichigo se mezitím snažil rozvázat. Ty ses rozhodla obejít další lidi a to se ti nevyplatilo. Šla jsi zrovna kolem Toushira, který byl pěkně, ale opravdu pěkně hodně vyprovokovanej a chtěl zmrazit několik drzých dětiček. Místo nich ale přimrazil tebe do půl těla a jeho to vůbec nezajímalo. Jako bys tam nebyla a on běžel dál a mrazil a mrazil. Frajersky na motorce jsem si tam přijela i já. Co byste pro Uraharu neudělali,-ne-? Už pohled na zahradu mě děsil a litovala jsem toho, že jsem vůbec někam šla. V suterénu bylo živo až až, tak jsem se šla podívat do kuchyňky. Tam mě čekalo „milé překvapení“. Jen co jsem otevřela dveře, dostala jsem nějakým koláčem či co přímo do obličeje. Na malou chvilku všichni ztichli, ale pak se pár dětí začalo chechtat a ostatní se přidávali…No zkuste se na ně zlobit.
Přijeli tam i Ren s Kamiko a ti se přidali ke klukům na zahradu. Teď už nehráli na babu, teď hráli na schovávanou a to bylo taky něco. Například Ishida couval dozadu a nekoukal za sebe a zakopl o práh pískoviště a skončil v bábovičkách a jiných výtvorech. Toho si samozřejmě všimlo pár dětí, které byli tvůrci báboviček a Ishidu jen tak bez pomsty za bábovičky nenechali. A jak se mu pomstili? Ishida byl po hlavu zahrabán do písku a děti na něm vytvořili jakousi mořskou vílu s velkýma prsama a divnou ploutví. Mezitím ta schovávaná venku stále pokračovala. Tadao si myslel, že tam kde je on, ho nikdo nemůže najít. Ale smůla. Ah, a zapomněla jsem se zmínit o tom, že děti, které hledali, měli u sebe vodní pistole a nalezenci dostali pořádnou dávku vody. A právě chudák Tadao to dostal do obličeje. Daisuke byl taky nalezen a snažil se před dětmi utéct, ale cestu mu zkřížilo křoví, do kterého zahučel a ještě dostal pořádnou vodní nakládačku. Třeba taková Rukia, která tam nemohla chybět, ta to měla ještě docela dobrý. Hrála si s holčičkami na princeznu, takže byla navlečená do růžových šatiček s kraječkami a holčičky ji nutili chovat se jako dáma a tak měli dámy čajový dýchánek s imaginárním čajem.
Ty pořád zamrzlá do půlky těla, nehybná a vlastně jednu ruku jsi taky měla přimraženou. To se u tebe objevil Ren! „Yare, yare, nepotřebuješ pomoc? Mimochodem, asi se ještě neznáme. Jmenuji se Ren. Namaiki Ren.“ Už se k tobě nakláněl a byl až moc, moc blízko. Snažila si se bránit aspoň tou jednou rukou, ale to pro něj nebylo nic. Už se ti zakoukával do očí, když v tom byl přerušen Kamiko, od které dostal kopanec do obličeje a odletěl až na stěnu. Zaslechla si něco jako omluvu a pak už jen výhružky a nadávky na to, jak musí pořád někoho balit.
Ve školce bylo opravdu veselo a každej dopadl docela strašně. Někteří to schytali míň, někteří víc a pořád tam různí shinigami přicházeli a odcházeli.

Jak nevinně ten den začínal. V Seireitei panoval vzácný klid, papírování dnes nebylo tolik jako obvykle, což někteří vytížení kapitáni, jako třeba Toushiro, jen uvítali. Dokonce ani jedenáctá divize nedělala problémy, Yumichika se dal do krášlení sebe sama, Ikkaku ten den měl trénovat jeden z ročníků na akademii Shinou a Kenpachi líně polehával ve své pracovně, zatímco Yachiru byla někde v kasárnách s ostatními členy. Žádný útok hollow, žádný vetřelec ani cvičný poplach nebo nějaká rekonstrukce boji zničených budov, zdálo se to až neuvěřitelné. ale znáte to, žádné štěstí netrvá věčně a tak ani tenhle klid nemohl trvat příliš dlouho. Já zrovna řešila cosi s Renjim a Rukiou v jedné malé hospůdce, když se k nám dostala zpráva od Urahary. "Jedná se o velice naléhavou záležitost, Kurosakiho parta se dostala do nepříznivé situace, kterou ani já nedokážu vyřešit. Proto prosím o Váš okamžitý příchod, bez Vaší pomoci to nezvládneme. S úzkostným pozdravem, Váš dlužník, Urahara." Když Renji dočetl ten dopis, všichni tři jsme si mezi sebou vyměnili několik významných pohledů. Okamžitě jsme zamířili o svých divizí a o chvíli později, s povolením svých kapitánů, v mém případě pod-kapitánky, jsme se sešli před senkaimonem. "Co jen může být tak naléhavé?" Přemýšlela Rukiia cestou v Mezisvětě. "Spíš co může být tak strašné, že si s tím ani Kisuke san nedokáže poradit." Opravila jsem ji, všichni jsme z toho byli dost znepokojení. No, řekla bych, že jsme se báli špatných věcí, což už mimo jiné poznala i Kurosakiho parta.
V jedné věci Urahara nelhal - vážně šlo o situaci, která jemu nepřísluší k řešení a pomoc, ta byla skutečně nutná. Když to ráno Kurosakiho parta poslušně napochodovala k Uraharovi do obchodu, nikdo z nich neměl tušení, do čeho je ten vychytralý obchodník zase uvrtá. Urahara v minulém životě musel být hercem, jeho přemíra hereckého talentu a schopnosti předstírat cokoliv a kdekoliv byla až děsivá. I když, ne tolik děsivá jako to, co čekalo Kurosakiho partu ve školce. Pochopitelně, že je nakonec Urahara překecal, ještě když se na jeho stranu postavila Inoue a nakonec všechny přesvědčila, že přece nemohou nechat ty ubohé děti jen tak. Komu by nebylo líto těch drobečků? Nějaký zlý hollow zaútočil na jejich učitelku i starou hodnou kuchařku a ony by teď měly zůstat samy?
A tak byli tu. Trochu nervózně postávali před branou zahrady školky, takhle nervózní snad Ichigo nebyl ani tehdy, když šel do Las Noches. I když, srovnávat Aizena s malými dětmi, to je všechno trochu jiné zlo. "Maa, na co tady ještě čekáme? Tak honem, děti už se na nás určitě těší!" Zavýskla Inoue a vesele jako první vešla do areálu školky. "Jo, to je asi oboustranné..." Zabrblal Ichigo a tak se Kurosakiho parta vydala do jámy lvové. Mluvení se nechalo na Inoue, ta se svým nadšením a přívětivým hlasem u dětí vzbuzovala důvěru a její historka o tom, jak paní učitelku i s kuchařkou pozval na zámek jejich dobrý známý král a když několik holčiček smutně sklopilo oči, Orihime je hned uklidnila, že jim paní učitelka určitě z té návštěvy něco hezkého přinese a že paní kuchařka se určitě vrátí s novými recepty. Tak, to by bylo. První seznámení proběhlo v klidu, že si dokonce i Ichigo začal říkat, že to snad nebude taková hrůza. Přece jen, vyrůstal s dvěma malýma ségrama a jeho táta, to je samo o sobě velké dítě. Inoue po chvíli začala všechno organizovat, to se děti rozdělily do několika skupinek podle toho, co chtěly dělat. Orihime pak každou skupinku dovedlo za novou paní učitelkou, jak klukům říkala. "Tak děti, tohle teď bude vaše nová paní učitelka. Sado kun si s vámi půjde hrát ven, nemám pravdu?" Usmála se na jednu ze skupinek, která se trochu nesměle dívala na obrovského Sada, ten jen nepatrně kývl hlavou a vydal souhlasné zamručení, načež s dětmi odešel ven. Další skupinka si chtěla kreslit venku křídami a tu dostal na starost Ishida. "Uryuu kun celou cestu nemluvil o ničem jiném než o tom, jak se těší, až si s vámi bude kreslit." Dodala ještě Inoue, když Ishida odváděl svoji skupinku i s křídami ven. Zatvářil se trochu rozpačitě, když to Orihime řekla, ale jakmile uviděl rozzářené oči dětí, úplně změkl a s úsměvem je vedl ven. I Ichigo dostal jednu skupinku a to několik malých holčiček. Ty z něho byly naprosto nadšené, hlavně když mu začaly dělat make up a česaly mu vlasy do nejpodivnějších podob, nemluvě o spoustě sponek, mašliček a gumiček, jaké mu vpletly do hlavy. Ichigo jen strnule seděl, lehce mu začínalo cukat obočí a jeho pocit "štěstí" úplně dovršila korunovace, když jedna z jeho stylistek přinesla plastovou korunku se spoustou falešných briliantů a barevných kamínků a hřebínky na bocích, které zajišťovaly to, že korunka drží na svém místě, což byla k Ichigově smůle pravda. Na druhou stranu, holčičky se opravdu bavily, až se Ichigo neubránil úsměvu, ale ten hned trochu klesnul, když k němu přišla jedna holčička a udělala jakési pukrle. "Dá si s námi princezna Jahůdka čaj?" Zeptala se, Ichigo v duchu proklínal Uraharu, jednou, jednou to tomu kloboučníkovi vrátím!
A zatímco si princezna Jahůdka vychutnávala čaj se svými dvorními dámami, Sado a Ishida se snažili děti zabavit venku. Tahle školka nepatřila mezi nejbohatší, takže děti na zahradě krom pískoviště a volného místa na hraní nic moc neměly. Proto ti malí špunti jen uvítali, když si ze Sada mohli udělat prolízačku. Chvíli stál Sado s rozpaženýma rukama, na kterých se mu houpalo pár kluků, o chvíli později musel běhat po zahradě s několika dětmi na zádech, které si vyžádaly projížďku na koni. Sado se rozhodně nenudil, toho si všimnul i Ishida. Se spokojeným úsměvem seděl s dětmi venku a pozoroval, jak kreslí. Musel se v duchu zasmát při pohledu na svoji pokojně si kreslící skupinku, zatímco ta Sadova si z něho zrovna udělala trampolínu a Kurosaki na tom beztak není líp. Uryuu byl se sebou opravdu spokojený, děti nijak nezlobily, jen mu nadšeně ukazovaly své obrázky a Ishida je s úsměvem chválil. Sem tam vytáhl kapesník, aby někomu otřel z pusy barevnou šmouhu od křídy, nebo občas nějaké dítě upozornil, aby si nestrkalo ruce do pusy, jinak měl naprostý klid. Vlastně ho to skoro bavilo, děti se snažily, aby se mu jejich obrázky co nejvíce líbily a když pak jedno z nich nakreslilo Ishidův portrét, udělal dojatý Uryuu osudovou chybu. "Myslím, že si moji pilní malíři zaslouží sladkou odměnu." Ozval se jásot a Uryuu každému z dětí podal jeden bonbón, kterých měl po kapsách víc než dost. To víš, náš quincy, vždy připraven.
No, nicnetušící Uryuu nám zažehl katastrofu a Inoue se zatím pustila do přípravy oběda. Ale to by nebyly děti, aby jim něco ušlo a tak se několik zvědavců rozhodlo, že nové kuchařce pomohou. Zprvu to vypadalo slibně, děti s úsměvem ve tváři a roztomilými zástěrkami umývaly zeleninu, kterou pak podávaly Inoue, jenže pak se jednomu šikulovi povedlo shodit na zem misku s moukou, která zašpinila někoho dalšího. Jiné zlatíčko si pak vajíčka spletlo s míčky a tak započala přestřelka jídlem. "No tak, tímhle byste házet neměli! Budete celí umazaní!" Varovala je Inoue, ale když pak sama dostala několik zásahů různými potravinami, nezbývalo jí, než se smát a tak se s radostí k dětem připojila.
A do tohodle blázince nás Urahara poslal. Naše trojka k němu přiběhla celá rozrušená, co že se stalo tak hrozného. Taky po všech útocích arrancarů, Aizenově x-té smrti, pomstě modifikovaných duší, vzpouře zanpakutou a podobných chuťovkách by jeden čekal bůhvíco, ovšem hlídání dětí ve školce, to asi ne. Chvíli jsme na Uraharu nechápavě civěli, ale on stále jako by nic mluvil dál a dával nám další instrukce. "M-mate, mate, mate! To jste nás sem jako zavolal jen kvůli tomu, abychom Kurosakimu pomohli hlídat malé děcka?" Nevěřil Renji, já se jen plácla do čela a Rukia si povzdychla, Uraharův výraz mluvil za vše. Ale naše trojka neměla být jedinou posilou, náhodou Urahara zastihl v Karakuře Toushira, který musel vyřídit něco kvůli jedné misi. Znáte to, Urahara je Urahara, jeho známí se dělí na lidi, kteří na jeho návrhy s radostí říkají ano a na ty, kteří je bez radosti plní. A tak byl i náš neoblomný kapitán Hitsugaya přemluven a donucen jít s námi, tou dobou Urahara zmobilizoval všechny síly a přemluvil i Kamiko, Rena a dokonce i tebe, nemluvě o dvou nečekaných a dokonce ostatním neznámých shinigami posilách.
Ve školce začínala propukat anarchie, především venku v zahradě. Sadovu skupinku už přestala prolízačka bavit a to někdo dostal hrozivý nápad: "Budeme si hrát na nemocnici!" Následovalo hlasité radostné zaječení všech ostatních dětí. "Hm..." Zabručel Sado, nemělo cenu protestovat, protože v další minutě si děti neznámo odkud donesly své provizorní lékárničky a oblečky a začaly Sada "léčit." Jeden klučina tajně vzal jeden z kuchařčiných pracovních svršků a použil ho jako doktorský plášť, několik holek si pak vyrobilo z papíru čepičky, aby mohly dělat zdravotní sestřičky a zbytek se prostě dal do léčby. Děti s vervou Sada omotávaly obvazy, dávaly mu studené obklady přes celý obličej, zkoušely mu reflexy malým plastovým kladívkem a podobné radosti. Ishida by se nejspíš znovu pousmál nad osudem svého společníka, ale v tuhle chvíli na to neměl čas. Dávat dětem sladkosti před obědem nebyl dobrý nápad a o tom se Uryuu brzy přesvědčil. Hyperaktivita rostla a s ní i chuť na sladké a hladina hluku. Ishida si uvědomil, že u kreslení už děti neudrží. Na mě si tyhle děti nepřijdou, stačí jen spotřebovat přebytečnou energii, kterou získaly z těch bonbónů. "Mám nápad, kdo si chce zahrát na honěnou?" A tak začal Uryuu lítat po celé zahradě s bandou dětí v závěsu, postupně měl každý babu, někdo delší dobu, někdo kratší, ale zdálo se, že to zabralo. Děti se do toho vážně zažraly, jenže Ishida jaksi podcenil jejich výdrž a naopak přecenil tu svou. "Ti malí ďábli se snad neunaví!" Vydechl celý udýchaný, když to se u něho objevili dva neznámí muži. Vysmátý blonďák se slunečními brýlemi a jeho bělovlasý společník s klidným výrazem. Posily! Ishida hned poznal, že u něho stojí gigaie, ale tyhle shinigami ještě nikdy neviděl. Ovšem na podezřívavé pohledy a záludné otázky teď nebyl čas, další chvilka s těmi dětmi by Ishidu stála zdraví a tak byl Tadaovi a Daisukemu víc než vděčný, že se o jeho skupinku na chvíli postarají. Nikdo z nich ovšem netušil, že během jejich domluvy si děti ze svých tajných skrýší vytáhly vodní pistolky...
Kavalerie dorazila, dá-li se to tak říct. Myslím, že i náš málomluvný Sado byl rád, když z něho jeho doktoři slezli a šli si hrát do ledového zámku, který pro ně Toushiro vykouzlil. "Arigatou." Řekl Sado bez větších emocí, to se k němu Toushiro otočil a trochu se zhrozil. Sado lehce připomínal mumii, kterou někdo pokreslil křídami a pak ji hodil do řeky. "To ti provedly ty děti?" Řekl nevěřícně a trochu vyděšeně, Sado jen přikývl. Myslím, že se v tu chvíli Toushiro přidal do klubu "Jednou to Uraharovi vrátíme."
Pomoc zavítala i k Ichigovi, no, pomoc... Těžko říct, jestli se Renji dal považovat za pomoc, vlastně spíš za nepřítele. Náš milý Abarai se totiž přidal na stranu dětí a v pauzách mezi záchvaty smíchu z Ichigova vzhledu a opakováním jeho nové přezdívky ho stíhal dětem přidržovat, když mu chtěly ještě přikrášlit obličej. Tohle všechno jsem nějakou tu chvíli pozorovala ode dveří a nakonec my to nedalo. No, původně jsem chtěla Ichigovi i pomoct, ale jakmile mě ty děti s úsměvem táhly k jejich princezně Jahůdce, neměla jsem to srdce, abych jim kazila tu radost a tak děti získaly dalšího spojence. To samé si myslel i Renji, jenže moc dlouho si toho popichování neužil. Při pohledu na Ichigův vražedný výraz a Renjiho od smíchu červený obličej jsem prostě nemohla odolat a tak o chvíli později přibyla princezně Jahůdce další kamarádka. Ichigo, stále svázaný u jedné zdi, se škodolibě culil na svého nového spolutrpitele, kterým se stal Renji. No co, stačilo ho jen svázat, o zbytek se postaraly děti. "Víš co potřebuje každá princezna?" Culila se jedna z holčiček na Renjiho, Ichigo se na moment lekl. Snad ne prince..." Zděsil se, ale naštěstí se mýlil. "Přece druhou princeznu, s kterou by si mohla hrát!" A tak se naše malé stylistky pustily i do Renjiho a že je to náramně bavilo, taky Renji má daleko delší vlasy než Ichigo a to jim vyhovovalo. Za nějakou tu chvíli už se Renjimu na hlavě rýsovala těžko popsatelná změť různých copánků, sponek, mašliček a drdolů, kterému tam ten kadeřnický spolek vytvořil. Samozřejmě nemohla chybět ani slavnostní korunka, jakou měl i Ichigo. Na rozdíl od Ichiga a Renjiho, ty holky z toho byly nadšené, hlavně když dodělaly make up i Renjimu. "Princezna Jahůdka a její kamarádka... hm..." To se naše stylistky zamyslely, u Ichiga to bylo jasné, ale Renji? Jedna z nich Renjiho jméno polohlasně opakovala pořád dokola, jako by se snažila na něco přijít a to se jí rozzářily oči. "René!" Vyhrkla a ostatní holky nadšeně zavýskly. "Princezna Jahůdka a princezna René!" Ichigo nevěděl, jestli má ještě nadávat nad tou přezdívkou, nebo se smát Renjimu, pardon, René.
Opatrně jsem procházela školku od skupinky ke skupince, při odchodu jsem ještě s úsměvem zamávala princeznám, které zrovna podstupovaly změnu garderoby, a pak jsem zamířila ven. Jenže to jsem neměla dělat. Venku bylo dost nebezpečno už díky Ishidově malířské skupince, která nám po těch bonbónech krapet zdivočela. Totiž honěná a pak schovávaná s vodními pistolkami a bandou hyperaktivních dětí, to není jen tak. Tadao a Daisuke seděli vedle sebe na lavičce. Z obou kapala voda, Tadao si utíral skla svých slunečních brýlí a Daisuke si zatím vytahoval z vlasů větvičky a lístečky, které tam zbyly po jeho srážce s křovím. "Mají nás rády." Zazubil se Tadao a kývl směrem k bandě dovádějících dětí. "Jo, přímo nás zbožňují... jako pohyblivé terče." Zareagoval Daisuke. "Ale no tak, co ten sarkasmus? Vidíš? Líbíme se jim!" Zazubil se znovu, když na ně několik dětí zamávalo. "Jo, jen čekám, kdy po nás začnou házet šišky." Povzdychl si Daisuke. Tadao by už zase protestoval, ale to ho do hlavy trefila šiška, odrazila se a spadla Daisukemu přímo do klína. "Vzpomínáš na své dětství, co?" Zazubil se i tak Tadao. "Vypadám na malého haranta, co ostatní bombarduje šiškama?" Řekl Daisuke s pozvednutým obočím. To Tadao vesele vyskočil a ukázal na Daisukeho prstem. "Já to věděl! Stejný kvítko jako malý Byakuya!" Zavýskl a vzápětí už běžel za dětmi a chytal šišky, které po něm házely. Daisukemu pulzovala žilka. "Přestaň mě vytáčet, Tadao!" A ona šiška podruhé Tadaa trefila, to už se do šiškové války zapojil i velký kliďas Daisuke.
Když tak nad tím přemýšlím, je skoro zázrak, že mě nikdo nesejmul šiškou ani ničím jiným, zato mi to ale bohatě vynahradil milý kapitán Hitsugaya. Nevím, jestli si Urahara byl vědom toho, že mezi děti posílá notorického cholerika, což Toushiro brzy potvrdil. Jen jsem s hrůzou sledovala, jak kapitánovi téměř praská žilka a pomalu se chystá nadělat z těch děcek nanuky. "Hitsugaya taichou! Machinasai!" Blbý nápad běžet tam, hodně blbý nápad. Děti se se smíchem prohnaly kolem, za nimi nervní Hitsugaya a já zůstala stát na místě do půl pasu přimražená, jen jednu ruku volnou. Toushiro tam lítal kolem za tou bandou děcek a úplně ignoroval mé volání. Mohla jsem opatrně prosit, zoufale naléhat nebo nepříčetně křičet, stejně mě ignoroval. "Yarou, tentokrát Uraharovi něco řeknu!" Zanadávala jsem. "Hm..." Přitakala naše obří mumie vedle mě, vážně idylka.
Za nějakou tu půlhodinku se situace pomalu začala uklidňovat. Tedy situace vevnitř a to díky Rukie, která vysvobodila naše dvě princezny. Ichigo a Renji ji jen probodávali vražednými pohledy, když Rukia stěží udržela koutky. "Co takhle nechat obě princezny chvilku odpočinout?" Jenže malé stylistky rázně zavrtěly hlavou, to Rukia chápavě přikývla. "A co když vám půjčím... TOHLE?" Školkou otřásl nadšený jásot, když se ta dívčí parta zmocnila chudáka Kona a Rukia šla spokojeně vysvobodit obě princezny. "Nee san!!!" Kvílel Kon, ale marně, z tohohle nebylo východiska. Vnitřek se tedy díky Rukie stal stabilním, když tu dívčí partu zabavila čajovým dýchánkem s několika princeznami. Kona holky navlíkly do princeznovských šatů jedné panenky a jedny našly i Rukie, z které udělaly královnu. Z téhle situace ale nebyli zrovna na větvi Ichigo a Renji, kteří s reptáním museli, stále tak nastrojení, předstírat, že si vychutnávají imaginární čaj z plastových napodobenin drahého porcelánu. Rukia elegantně pozvedla svůj šálek a přivoněla si, načež jedné z holek pochválila skvělý výběr čaje. Renjimu začalo cukat obočí. "Tebe to snad baví!" Sykl, to se na něj Rukia tak po očku podívala. "Copak, princezně René snad nechutná čaj?" Ano, Rukia si to skutečně užívala. "Máš na ně vliv, koukej je zabavit nějakými plyšáky, ať už máme tuhle hrůzu dole!" Přidal se Ichigo, ale Rukia je s hraným povýšeným úsměvem odbyla. "Teď bychom se všechny měly bavit, to je můj rozkaz jakožto královny." Ušklíbla se na ty dva, Renji a Ichigo se mezi sebou jen vyměnili jeden otřešený pohled. "Viděls to? Ten úsměv?" Zakoktal Renji. "Jo, celý Byakuya. Ta arogance z toho jen vyzařovala!" Zareagoval Ichigo dotčeně. "To jsem nemyslel..."
Mezitím jsi dorazila i ty a po pohledu na šiškovou válku a ledové šílenství ses raději odporoučela dovnitř a to konkrétně do kuchyně, což nebyl ten nejlepší nápad. Sotva jsi otevřela dveře, dostala jsi přímý zásah! Ještě jsi ani nedala ruku dolů z kliky a už jsi měla v obličeji rozplácnutý koláč s pořádnou dávkou vanilkového krému. Jen sis opatrně setřela koláč z očí, na chvíli všichni ztichli a ty ses dívala na pořádně zaneřáděnou kuchyň, ještě víc zaneřáděné děti a Inoue, která byla snad celá od mouky a jiných potravin. Orihime si přikryla ústa rukou, když tě uviděla. "Gomenasai, Jamie chan, to jsem nechtěla!" Následovala vlna smíchu, v tu chvíli ses prostě nedokázala zlobit. V tom smíchu jsi nevnímala, že k tobě někdo jde. Najednou ti kdosi po tváři přejel prstem, to ses prudce otočila a hele, vedle tebe stál Tadao a jako by nic si olízl ten prst, kterým ti předtím přejel po tváři. "Hm, tohle není vůbec špatný, klidně bych si přidal." Pochválil ten koláč a znovu k tobě natáhl ruku, aby si nabral trochu krému. Než sis uvědomila, co chce udělat, někdo si nabral krém i z druhé strany. "Hm, vážně to chutná dobře." Přitakal Daisuke, který taky z tebe ochutnal. Pánové si tě asi spletli s obědem, ale nijak jim to nevadilo. Ovšem korunku tomu dal Tadao, když si vzal nebezpečné sousto. "A hele, máš krém i tady..." Mimochodem, tím tady je myšlen výstřih...
Každopádně, jestli bys Tadaa nazvala úchylem, nebyl by tady jediný. Tou dobou do školky dorazila poslední posila a to Kamiko a Ren. Kamiko šla tak akorát, aby pomohla Sadovi dostat se z těch obvazů a aby uklidnila Toushira, Rena zatím poslala na pomoc Ishidovi a že ten ji fakt potřeboval. No, spíš než pomoc bych řekla záchranu. Ishida pak zase vystřídal naši koláčovou dvojici a děti ho přemluvili k honěné, jenže jak Ishida utíkal, nešťastnou náhodou zhučel do pískoviště a rozbořil dětem jejich pracně vystavěné bábovičky a hrad. V tu chvíli si Uryuu skutečně myslel, že nadešla jeho poslední hodinka. A tak se děti daly do přestavby, akorát že jako základ jim tentokrát posloužil Uryuu. Sesypaly se na něj jako vosy na med a za nedlouho už byl Ishida až po krk pod pískem a děti na něm tvarovaly něco jako ploutev, zřejmě chtěly z Ishidy udělat mořskou pannu. Ren se opřel o blízký strom s takovým spokojeným úšklebkem to všechno pozoroval. "Oi, nemůžeš mi pomoct? To mě jim necháš na pospas?" Křikl na něho Ishida a Ren jen nevinně pokrčil rameny. "Myslím, že ti to takhle sluší." Ušklíbl se, Uryuu by nejraději vraždil pohledem. "Přestaň vtipkovat, tohle je vážná věc!" Kvílel Ishida, Ren se nakonec odlepil od svého stromu a hlasitým tlesknutím upoutal pozornost malých stavitelů. "Tak jo, děcka, ukážete strejdovi, co jste postavily?" Zazubil se Ren a ta banda hned nadšeně chtěla předvést svůj výtvor. Vážně, Ishida vypadal jako lehce zdeformovaná mořská panna. "Nó, to vůbec není zlý. Ale kdybyste to tady trochu uhladily a tady přidaly písek a..." Ren chvíli zapáleně navigoval děti k všemožným úpravám, až ta ploutev konečně dostala tvar, s kterým byl strejda spokojený. "Hm, ještě tomu něco chybí. Strejda Ren vám teď ukáže, jak vypadá skutečné umělecké dílo." Ren si vyhrnul rukávy své košile a chvíli se sám hrabal v písku nehledě na Ishidovy protesty. Nakonec vstal, oprášil si kalhoty a hrdě se podíval na svůj výtvor. "Takhle to teprve vypadá dobře!" Zazubil se, totiž náš milý strejda Ren té mořské panně dodělal docela slušné poprsí. Několik dětí, aniž by je zajímalo, co to ten nový strejda vlastně udělal, nadšeně tleskalo, několik Renův výtvor začalo zkoumat a Ren je začal poučovat, jak to správně vymodelovat. "Tak, správně, musí být hezky do ruky." Pochválil své malé žáky. "Tak, vydržíte si tady hrát s Ishidou?" Zeptal se Ren a kývl směrem k Ishidově z písku vyčuhující hlavě. Děti spokojeně přikývly. "Iie!" Protestoval Ishida, ale marně, Ren se rozloučil a šel si po svém. Ano, po svém a k dalšímu průšvihu.
Kamiko měla dost práce s uklidňováním Toushira, než aby řešila, co Ren vyvádí a to se našemu modrookému quincymu víc než zamlouvalo, hlavně když narazil na mě. Pořád jsem se marně snažila dostat z toho ledu, ale to bez pomoci kapitána Hitsugayi zřejmě bylo nemožné. "Yare yare..." Už když jsem slyšela ten tón, jakým to Ren řekl, stačil jediný pohled na jeho výraz a bylo mi jasné, že tohle asi nebude ideální zachránce. "Ou, nazdar, nechtěl bys pro mě něco udělat? Kdybys sem přivedl toho malého bělovlasého kapitána, byla bych ti moc vděčná." No, aspoň jsem to zkusila, ale skutek utek. Moje prosba asi měla směřovat k Renově odchodu, začínal se až nebezpečně přibližovat. Musela jsem si v hlavě urovnat, v jakém pořadí ty idioty seřvu. Paráda, mám tady úchyla, cholerického kapitána a šíleného prodavače, skvělý výběr. Nadávala jsem v duchu a jednou volnou rukou odstrkovala dotěrného Rena pryč, ale moc efektivní to nebyl. Pak ale přišla nečekaná záchrana a málem i Renova poslední hodinka. Kamiko ho jedním dobře mířeným kopem poslala na druhou stranu zahrady, kde se zastavil až o zeď. Bylo slyšet jakési bolestné zakvílení podobné omluvě. "Gomen, gomen, tohle pako se nikdy nezmění." Řekla Kamiko takovým sladkým hláskem, ale sotva se otočila na Rena, v očích se jí nebezpečně blesklo. "Bakero! Zase mě chceš naštvat? Zase budeš obtěžovat každou, kterou uvidíš? Ha?! Mluvím s tebou, zvrhlíku!" Zavrčela na Rena, ten se krčil u zdi a jen svižně přikyvoval, když mu Kamiko převykládala seznam toho, co nemá dělat. Jó, to ještě milá Kamiko neviděla tu krásu, jakou Ren s dětmi postavil na pískovišti.
Trvalo to skoro hodinu, než se věci daly do normálu. Milý Hitsugaya se uráčil rozmrazit mě, takže jsem mohla pomoct s úklidem kuchyně, zatímco jste se s Inoue šly do umýváren trochu umýt, ať nevypadáte jak mouční červy. Kamiko pak nahnala všechny malé kuchařky do jejich umývárny, stejně tak jako do té klučičí Tadao s Daisukem nahnali i malé kuchtíky. Chtělo to dát do pořádku děcka, kuchyň a pak se konečně pustit do oběda, i když nikdo z dětí po obědě nijak extra netoužil. Rukia ještě přibrala několik dalších holek ke svému čajovému dýchánku a ti, kteří nepomáhali se zkulturněním kuchyně, se starali o zbylé děti, když někdo našel loutky a kulisy pro menší loutkové představení. Kamiko se zrovna vrátila z umývárny a letmo se rozhlédla kolem sebe. "Neviděl někdo Ishidu?" Ren jen na prázdno polknul, asi byl čas klidit se z dosahu sestřenky...

Ve školce bylo pořád živo. Někteří, jako na příklad Rukia si to opravdu užívali. „René hime, jak vám chutná čaj?“ ušklíbla se a ostatní holčičky na něj upřely své pohledy. Ichigo se musel Renjimu smát, ale když začala Rukia mluvit i sním, úsměv mu rychle klesl. Kupodivu se k čajovému dýchánku přidaly další dámy i s Konem, který byl navlečený do růžových šatiček s kraječkami všude, kde to bylo možné. René a Jahůdka se tvářili opravdu „nadšeně“ a stejně tak popíjeli svůj imaginární čaj.
Mezitím jsem si v kuchyni stírala z očí ten koláč a po výbuchu smíchu, který následoval hlavně u dětí, objevil se tam Tadao a prstem mi z tváře setřel kus koláče. Než jsem se vzpamatovala, z druhé strany mi setřel polevu Daisuke. Oba dva vypadali klidně a tvářili se, že jíst z lidí koláče je naprosto normální. Blonďák si ale začal dovolovat. Hrábnul si prstem pro vanilkovou polevu i do výstřihu! To jsem se zamračila, setřela jsem si do rukou co nejvíc toho rozpatlaného koláče a ty zbytky v mých rukou jsem rozmázla chlapcům po obličeji. „Dobrou chuť, snad vám koláč ještě bude chutnat >:P“ řekla jsem a vydala jsem se hledat nějakou utěrku.
Ty jsi byla konečně rozmražena a zachráněna od Rena. Chvíli si se rozhodovala, koho dřív zabít, ale to už tě dvě holčičky tahali za kalhoty a chtěli si s tebou hrát. Nejdřív si váhala, ale když použili psí kukuč, neodolala jsi a aspoň na chvíli si jim šla dělat nakupujícího v obchodě se „zeleninou a ovocem“. Opravdu zábava, teda jak pro koho :D Všechno se to začalo tišit a klidnit a tak jsi ty a Kamiko zavelely, že je čas na úklid a pak na oběd. Takže já a Inoue jsme šly s upatlanými holčičkami do dívčí umývárny a malé kluky vzali Tadao a Daisuke. Ty jsi zatím rozpustila princeznovský spolek a René s Jahůdkou ti div nelíbali ruce, jak byli šťastní, že můžou sundat ty hadry a smejt ze sebe ten make-up a sundat ty culíčky. Kamiko zas organizovala pořádek hlavně v kuchyni, kde se musel smýkat hlavně Ren.
Všechno se začalo dávat do pořádku a děti začaly být unaveny. Stačila jen přirozená autorita Kamiko, tvoje organizace a….pár dalších puberťáků, kteří tam ani nebyli třeba. Inoue se znova snažila připravit oběd. Samozřejmě ji pomáhal Ren a Sado. Umyté děti si šli sednout do suterénu do kolečka, které se začalo tvořit samo od sebe. Ty jsi seděla naproti Kamiko a někde mezi dětmi seděli Toushiro, Ichigo a Renji. Tadao a Daisuke byli odchyceni Inoue, aby prostřeli všechny ty stolky a připravili talíře apod. Já jsem stála ve dveřích opřená o futra. Kamiko navrhla několik společenských her jako tichá pošta, různé tleskací a plácací hry, nebo jste si stihli zahrát na obra a trpaslíka se dvěma míčema (jak se to skloňuje? Word s tím má problém o_O). Mezitím jsem v suterénu zahlédla piano. Chvíli jsem váhala, jestli mám jít něco zahrát nebo se radši držet dál. „Nee-chan, jdi jim něco zahrát, prosím“ brácha to vyřešil, hlavně po tom, co se tak mile usmál. Šla jsem tedy k pianu, sedla si k němu a připravila jsem všechno tak, aby se mi dobře hrálo. Položila jsem si ruce na klávesy a začala jsem hrát (https://www.youtube.com/watch?v=pdy47hIyhAU&feature=related). Pár dětí tuhle písničku znalo a začali zpívat, postupně se přidávali i ostatní a brácha se jen usmíval (což mě potěšilo nejvíc XD). Zahrála jsem samozřejmě víc skladeb a děcka zpívala, což bylo fajn. Někteří si chtěli zazpívat i sólo, takže tam na pár minut před jídlem vznikla menší superstar i s porotou.
Pak už ale Inoue volala na oběd. Veškeré akce v suterénu tím pádem skončili a šlo se jíst. Ren, Tadao a spol. vypadali docela vyčerpaně. Ono asi lítat tam a zpátky, to nebylo nic moc. „Kde je vůbec Ishida?“ zeptala se Kamiko a Ren naprázdno polkl. Brácha se nenápadně začal vypařovat a znáte to přísloví, my o vlku a vlk za dveřmi? Teď to sedlo jak facka! Uryuu stál ve dveřích, ještě z něj opadával písek a jeho pohled mluvil za vše. Stal se z něj démon! „Kde je ten idiot?!! Já ho vlastnoručně uškrtím!“ pronesl Ishida tak děsivým tónem, až šel mráz po zádech. Ren už byl u dalších dveří, které vedli do šatny a pak ven, ovšem než stačil otevřít dveře, Ishida si ho všiml a rozběhl se za ním. Ren vzal nohy na ramena a Ishida to pálil za ním. „Ty hele, nechtěla by si svému bratrovi domluvit?“ prohodila při jídle Kamiko. Jen jsem se pousmála a zavrtěla hlavou, „Ani ne, stejně by to nemělo cenu.“ Holt on už takovej je a já se s tím smířila. Už je jen na ostatních, jak trpělivý budou. Ren je doma fakt v pohodě, nejlepší a nejhodnější bratr, akorát po smrti rodičů se začal chovat takhle. Sebevědomě, chtěl a chce být středem pozorností a příčinou všech lumpáren…ale uznejte, že to by nebyl on, kdyby to byl jen hodný a všímavý kluk bez průšvihů a bez hluku kolem sebe.
Děti byly po obědě a to znamenalo jediné. Čas na odpolední spánek. Kamiko si opět vzala na starost organizaci dětí a odvedla je, spíš se nechala odvést, do obrovské místnosti plnou postýlek a plyšáků a dalších věcí. Děti se převlíkaly do pyžam a zalézaly si s plyšáky do postýlek. Dole se zatím řešilo, kdo jim bude číst pohádku. „Co naše princezny? Ty jsou teď určitě populární hlavně mezi děvčaty,“ rýpl si Tadao. Obě princezny začaly ihned protestovat. Asi po deseti minutách dohadování a hlavně utahování si z princezen ses dobrovolně přihlásila ty. Všichni rázem zmlkli a zároveň ses stala středem jejich pozornosti. „Konečně někdo rozumný…“ prohlásil Toushiro, ale jakmile spatřil tvůj pohled alá Ty vůbec na mě nemluv, radši stočil pohled někam jinam. „Tak to chci vidět, jak chceš tu bandu upovídaných dětí zaujmout nějakou pohádkou -_- “ odfrkl si Ichigo. No, pak už jste šli radši nahoru. Děti už vzorně ležely ve svých postýlkách a ty si s nimi začala diskutovat o tom, jakou knížku si přečtete. Knížka byla vybrána hlasováním. Sedla sis do pohodlného gauče, který byl v čele místnosti umístěn tak, abys viděla na všechny děti. Ty děti, které si špitaly si mírně zpražila pohledem. Ovšem když ti do pohádky začali kecat i princezny, nasadila si svůj vůbec děsivý pohled a ti dva radši zmlkli (a děti se jim smály).
Tomu, co vám teď řeknu možná neuvěříte, ale vážně je to pravda. Děti usnuly! :D Všichni jsme si oddychly a potichu jsme odešli zpátky do přízemí. Jedna banda poklidila nádobí a pustili se do mytí nádobí. Další banda uklízela jak venku tak ve vnitř. Moc dlouho to netrvalo. Dětičky pořád spaly a my jsme si konečně oddychli. „Juhů! Jak to tady zvládáte?“ ozval se nám všem už velmi známý hlas. Urahara. Několik určitých lidí mělo pomalu nezvladatelnou chuť ho uškrtit nebo rovnou zabít. „Jdeš nás vystřídat? Super, jsi fakt hodnej! Lidi jdeme, Urahara to tu prej už vezme!“ začal provokovat Renji mírně naštvaný. Holt „René“ se už nezbaví právě díky Uraharovi. „Ale no tak, hlavně klid. Přišel jsem vám říct, že jsem místo vás našel opravdového učitele. Zítra ke mně přijďte do obchodu, možná vám dám nějakou odměnu za pomoc“ ušklíbl se stylem To se těšte, drahoušci.
Chápete to? Volno! Super! I když, jak jsem se rozhlídla po ostatních, někteří se tvářili, že by tady ještě zůstali. „No nic lidi, byla s vámi sranda, ale já už pojedu.“ Řekla jsem, hodila jsem na sebe svojí nejmilejší a nejhezčí koženou bundu a šla jsem nastartovat motorku. Kupodivu stál u motorky brácha. Vypadal docela sklesle…že by si s Ishidou vyměnili názory? „Odvezeš mě domů, nee-chan?“ vypadal jak zmlácené štěně..jemu nešlo říct ne. „Jo jasný, nasedej,“ a tak odjela první várka.

Zdálo se, že příchod posil zamezil úplné anarchii. Pomalu, ale jistě, se vše dávalo do pořádku. Jakmile jsi Daisukemu a Tadaovi dala jak se patří ochutnat toho koláče, mohla ses jít konečně umýt, stejně jako Inoue a skupinka dětí, které "pomáhaly" v kuchyni. Daisuke a Tadao chvíli nevěřícně stáli jak solné sloupy, pak se na sebe podívali a museli se zasmát. Tadao měl ten koláč jak na brýlích, tak i pod nimi a Daisukemu ještě padaly z vlasů kousky koláče, zatímco po tváři mu stékala poleva. Tak se i tihle dva šli umýt a nahnali do umývárny i všechny snaživé kuchtíky, zatímco kuchařky jste na starost měly ty a Kamiko. Vrátily se i skupinky z venku a mohlo se začít s úklidem a přípravou oběda. Díky té práci sis ani neuvědomila, že už nemáš svoji milovanou bundičku, kterou sis předtím někam odložila. Ale o tom raději až později. Jakmile jsme ze všech kuchtíků a kuchařek dostali vajíčka, mouku a jiné potraviny, převzal tu skupinku zbytek "dozoru." Chvíli se děti povedlo zabavit loutkovým divadlem, zatímco jsme já, ty, Inoue, Sado a Ren uklízeli kuchyň. Každopádně, kuchyň se konečně zase dala použít a tak se Inoue za pomoci Sada a Rena dala do vaření. My dvě jsme zatím měly děti nahnat do suterénu do jídelny. Já šla rozpustit princeznovský spolek, což málem bylo životu nebezpečné. Sotva jsem řekla, že je čas přerušit hru a jít se naobědvat, Renji a Ichigo už mi viseli okolo nohou a jeden přes druhého mleli cosi o záchraně, konci utrpení a podobné věci. Takže, jakmile se všechny princezny odstrojily, mohla i poslední skupinka odejít do jídelny, tam už ses do zabavování dětí dala ty. Celou školkou se nesly tóny písniček, které jsi hrála na klavír, a veselé zpívání dětí.
A byl tady oběd! I když někteří z nás nechtěli, děti nás nakonec všechny donutily sednout si k jídlu s nimi. Každý se snažil dostat se ke svému oblíbenci, třeba Ichiga a Renjiho si hned našly naše malé stylistky a někdy stálo vážně zato pozorovat ty jejich výrazy, když je nějaké z holčiček oslovila jejich princeznovskými jmény. Zatímco Daisuke a Tadao běhali z kuchyně do jídelny a prostírali stoly, celou jídelnou se vedl živý hovor. Jeden by si myslel, že v takovém šumu by měl každý co dělat, aby slyšel svého souseda, natož někoho na druhém konci stolu, ale zákony schválnosti se opět projevily. Ichigo tak tak udržel koutky při pohledu na Toushira, jak sedí mezi dětmi a se svojí výškou, no... "Páni, málem bych Toushira mezi těmi dětmi nenašel, on tam tak hezky zapadá..." Zasmál se polohlasně, přičemž tenhle poznatek směřoval k Renjimu, jenže on to jaksi slyšel ten, kdo neměl. "Kurosaki..."   Ozval se naprosto vražedný hlas, Ichigo leknutím couvnul dozadu, když uviděl Toushirův vražedný výraz. V tu chvíli by Ichigo přísahal, že kolem Toushira vážně viděl ďábelskou auru. Milá Jahůdku měla jediné štěstí, že si Toushiro nedovolil rozmlátit mu ciferník v přítomnosti dětí. Tenhle šok Ichiga vyděsil natolik, že ani nevnímal Renjiho škodolibé pochechtávání, ale milá René se taky dlouho nesmála, stačil jediný Hitsugayův pohled a mlčel jako hrob. Když se Toushiro konečně otočil jiným směrem, ti dva se k sobě opatrně nahli. "Nechápu, jak mohl Urahara poslat mezi děti někoho takového, to je psychopat!" Pípl Ichigo a Renji jen strnule přikyvoval, snad už je tentokrát náš milý kapitán neslyšel.
K velkému štěstí všech se Inoue a její poskoci (čti Daisuke a Tadao), s obědem dostavili ještě dřív, než se mezi sebou stačil náš dozor pozabíjet. Když ti dva konečně donesli poslední talíře, Inoue si s úsměvem prohlédla osazenstvo jídelny. "Hned dostanete oběd, ale ještě před tím, doufám, že si všichni umyli ruce!" Řekla přísně Inoue, načež děti sborově řekly ano a ukázaly Inoue ruce, ta přísně obcházela stůl a všechny kontrolovala, dokonce i Kurosakiho parta a spol museli ukázat ruce, což provázely vážně nadšené výrazy, ale vzhledem k tomu, že každá hra, kterou si děti předtím vymyslely, pak žádala okamžitou návštěvu koupelny, i naše banda mohla dostat oběd, tedy skoro všichni. Daisuke a Tadao se zrovna snažili proplížit se kolem Inoue, aby je zase něčím nezaúkolovala, ale bohužel. "Yare yare, vy dva koukejte najít umývárnu!" Rozkázala. "Nani?! Vždyť jsme čistí!" Protestoval Tadao.    "Tohle se mi snad zdá..." Řekl Daisuke spíš sám sobě a pak se odploužil do umývárny, kam ho s pořádným remcáním vzápětí následoval i Tadao. Pánové totiž ještě měli několik pozůstatků z tvého koláčového pohlazení. Když se i naše koláčová dvojka usadila ke stolu, jídlo už bylo dávno na talířích a jídelnou zaznělo jedno sborové "Itadakimasu." Oběd kupodivu proběhl v příjemném klidu a i když první pohled na Orihimino dílo krapet odstrašoval, chuť ten první dojem plně vynahradila a některé děti si dokonce přidaly. Po obědě k našemu velkému štěstí na děti dolehla únava a tak zatímco holky začaly sklízet ze stolu a odnášet všechno špinavé nádobí a příbory do kuchyně, pánové, s menší navigací dětí, z kumbálu povytahovali rozkládací postýlky. Zrovna v tu chvíli padla Renova málem smrtelná věta, když se Kamiko zeptala, kde je Ishida. Ren v tom měl jasno, buď uteče, nebo zemře v krutých bolestech rukou své sestřenky. Už už sahal po klice dveří, když se jeho naděje na útěk dostaly na bod mrazu - dovnitř vešel Ishida! No, vešel... ehm... Uryuu, s chutí vraždit v očích, prudce rozrazil dveře, posunul si brýle a při tom na zem spadlo několik zrnek písku, z kterých za Ishidou byla taková cestička, že by se za ni ani Jeníček s Mařenkou nestyděli. "Kde je ten idiot?! Já ho vlastnoručně uškrtím!" Všem, děti nemyslím, ty jsou  příliš nevinné, hned bylo jasné, koho tím idiotem myslí. Ren jen vykřikl jako vystrašené kotě a dal se na útěk, Ishida samozřejmě za ním. "Hele, žádné násilí v přítomnosti dětí!" Okřikl je Tadao, ale to už ti dva byli někde venku, akorát profrčeli kolem tebe a Kamiko. "Ty hele, nechtěla bys svému bratrovi domluvit?" Zeptala se Kamiko s takovým nevěřícným povzdychnutím, ale nakonec musela uznat skutečnost, které jsi si vědoma už od narození, tvůj bratr je ztracený případ.
A zatímco Ishida někde venku pravděpodobně vraždil Rena a kluci vytahovali poslední postýlky, děti se začaly převlékat do pyžam a nočních košilek a hledaly své plyšáky, bez kterých by přece nemohly usnout. Za pár minut už se ta hyperaktivní banda převalovala ve svých postýlkách a celou místnost pohltilo jejich štěbetání a sem tam se ozvala žádost o pohádku, až skoro celá třída skandovala "Pohádka! Pohádka!" No, proč ne? Naše banda měla idylický sen o tom, že někdo dětem přečte pohádku a ony aspoň na hodinu usnou, jenže kdo? Skoro všechny holky řádily v kuchyni a umývaly nádobí od oběda a nikdo z pánů se do toho zrovna nehnal, to možná proto, že u toho zrovna nebyl náš smíšek Tadao. "Bože, vy kolem toho naděláte." Zakroutila jsem hlavou, když už to vypadalo, že si ta banda bude tahat párátka o to, kdo tu pohádku bude číst. "Konečně někdo rozumný..." Dodal Toushiro, ale kompliment nekompliment, kapitána z mojí strany stihl pěkně nevrlý pohled, že se radši klidil z mojí blízkosti. Já totiž jen tak lehce neodpouštím a to, jak ze mě udělal nanuk, si budu pamatovat ještě dlouho. Tak či onak, zamířila jsem ke knihovničce a po chvilce studování titulů všech knížek jsem se s dětmi chvíli domlouvala, co se teda bude číst. "Pohádku o zakleté princezně!" Vykřikla pak nějaká holčička a zářivě se usmála na Ichiga a Renjiho, jó, toho princeznovského prokletí už se hoši asi nezbaví. Oba si jen vyměnili zoufalý pohled. "Za co? Za co nás kdo trestá?" "Yosh, tak tedy o zakleté princezně." Usmála jsem se, zkontrolovala, že jsou všechny děti v postýlkách a pak si i s knížkou sedla na židli a dala se do čtení. "Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, za hlubokými lesy a rozlehlými loukami leželo jedno království-" Nedostala jsem se ani k první zmínce o princezně a už mě někdo vyrušil, ovšem děti to nebyly. To jen Ichigo a Renji zase začali jednu ze svých nekonečných hádek. Jen jsem po nich střelila zlým pohledem a pánové zase sklapli. Četla jsem tedy dál, ale ani ne za pět minut zase rušili. Tak teda ještě jeden vražedný pohled a mohla jsem číst dál, ať se dětí konečně dozví, kam princezna utekla. Jó, princezna nám stihla sotva dojít k lesu a ty dvě paka zase rušily! Začalo mi cukat obočí, některé děti se začaly tiše chichotat a já doufala, že to těm cvokům dojde, ale zázrak se nekonala, Ichigo a Renji se vesele hádali dál. Tentokrát jsem číst nepřestala, akorát jsem se na ty dva otočila. "Došla až k hlubokému lesu, kde se objevil velký zlý vlk s ostrými zuby a drápy..." Pár dětí se leklo, myslím, že můj výraz v tu chvíli opravdu připomínal toho velkého zlého vlka, načež ti dva kecalové raději zmlkli. "Ale to je zase jiná pohádka! Takže princezna došla až k lesu plnému vysokých stromů a..." Opravila jsem se rychle takovým milým tónem a ve tváři se mi opět rýsoval ten sladký úsměv, pak se náš debatní kroužek raději na hodně dlouho odmlčel, než aby riskoval návrat velkého zlého vlka...
Musím uznat, že zázraky se občas vážně dějí. Ani jsem nedočetla tu pohádku a děti už spokojeně spaly. Ovšem co to bylo oproti spokojenosti naší bandy, nejspíš bychom si radostí vyřvali plíce, ale nikdo se neodvážil riskovat vzbuzení dětí, dokonce ani naše princezny ne. Naše pohádkářská skupina se tiše vyplížila ze dveří, jen Tadao se ještě na moment zastavil a s ním i Daisuke. "Co je?" Zeptal se a Tadao si tak zasněně povzdychl. "Vypadají jako malí andílci." Rozplýval se Tadao a Daisuke se jen plácl do čela. "Jen se na ně podívej, vždyť to ani nejde zlobit se na ně!" Pokračoval Tadao, Daisuke už neměl síly hádat se s ním. "To by ses divil..." Dodal nakonec a pak i ti dva odešli. Namířili jsem si to ke kuchyni podívat se, jak se daří zbytku holek, ale tam nás čekalo překvapení. "Děti už usnu-" Ani jsem to nedořekla a ozval se už dobře známý hlas. "Juhů! Jak to tady zvládáte?" Urahara! Sotva se objevil, jedna půlka po něm vrhala nevraživé pohledy a od druhé se s prstem na rtech ozvalo sborové "Ššš!" "Ticho, ať neprobudíte děti!" Upozornila Kamiko, tak Urahara ztišil hlas. "Vidím, že vám to tu vážně jde." Řekl pak. "Jo, jsme hotoví profíci." Poznamenal Ichigo ironicky. "ne, vážně. Totiž, počítal jsem s ledasčím a trochu jsem se i lekl, když jsem v zahradě uviděl tu rvačku, ale naštěstí to byli jen Ishida kun a Namaiki kun, žádné děti. Musím říct, že jste to zvládli skvěle." Pochválil nás Urahara, to se jen Kamiko plácla do čela. "Tak Ishida kun a Namaiki kun, jo..." Ale lichotky některým nevynahradily jejich trápení, třeba René, pardon, Renji by už nejraději vypadl a Uraharu aspoň týden neviděl, ale milý Kisuke měl jiné plány. "Mám pro vás dobrou zprávu, našel jsem kvalifikovaný záskok, takže dneškem vaše brigáda končí." Usmál se. "No hurá." Řekl opravdu "nadšeně" Renji. "Yare yare, tady má někdo špatnou náladu. No, co kdybyste se u mě večer stavili? Myslím, že si zasloužíte odměnu." Řekl Urahara takovým záludným tónem. "Na to zapomeň, nenechám se uvrtat do další šílenosti." Ozval se hned Toushiro a pak zamířil ke dveřím, ale u Ichiga se ještě na moment zastavila a koutkem oka se na něho podíval. "S tebou si to vyřídím jindy, Kurosaki." Řekl takovým tónem, až Ichigovi přeběhl mráz po zádech. Jakmile se Toushira dostal do patřičné vzdálenosti, Ichigo hned letěl za Uraharou. "Co to bylo za pitomý nápad poslat mezi děti někoho takového? To je životu nebezpečný!" Děsil se a Urahara si jen upravil klobouk. "Víš, Kurosaki kun, já si jen myslel, že když mezi ně kapitán Hitsugaya díky své výšce tak hezky zapadne, líp si získá jejich důvěru." Tohle ale Urahara neměl říkat... Znáte ten pocit, když vám na záda dýchá smrt? Ichigo a Urahara ano. Vzápětí už milý kapitán Hitsugaya nasupeně odcházel přes senkaimon zpět do Soul Society, zatímco Ichigo a Urahara se zvedali ze země a oběma se jim ve tváři rýsoval slušný monokl. "No, já už asi řekl vše, tak vás čekám večer, ja!" Zazubil se a než se kdo nadál, Urahara byl ten tam. A tak skončila naše bláznivá brigáda, na kterou asi nikdo z nás jen tak nezapomene a myslím, že to platí i o dětech. A někteří si na památku odnesli i něco jiného než jen vzpomínky a nemyslím tím Ichigův monokl. Když ses pak rozloučila a namířila si to ke své motorce, tentokrát už i se svou milovanou koženou bundou, odchytil si tě brácha. No, spíš jsi narazila na trosku s pohledem zmláceného štěněte, což ti nedovolovalo říct mu ne, když poprosil o odvoz. Tak jste teda nasedli, ale to se Ren zarazil. Sundal si helmu, aby se ujistil, že dobře vidí a po delším zaraženém mručení se odhodlal promluvit. "Nee chan, vážně víš, co sis oblíkla?" Zeptal se a ty jsi zprvu nechápala, na co naráží, jenže pak ti Ren z ničeho nic svlékl bundu a ukázal ti ji. V tu chvíli jsi ani nedýchala, když se tvůj pohled zastavil na tvé zbožňované a značkové kožené bundě, která měla na zádech vystřihnuté roztodivné tvary a to konkrétně nějaké kostrbaté srdíčko a pejska. Hold nechávat tu bundu jen tak pohozenou, to nebyl dobrý nápad, hlavně když se k ní pak dostalo pár dětí s nůžkami. Ale na druhou stranu je obdivuhodné, že dokázaly vystříhat ty tvary do kvalitní kožené bundy téměř tupými dětskými nůžkami. To ale asi říkám špatné osobě, protože starou dobrou Jamie vystřídalo individuum s nezkrotnou chutí vraždit. "Nee chan!" Vykřikl Ren, ale ty už sis to šinula zpět ke školce. "Yabai!" Řekl Ren spíš sám sobě a než ses nadála, skočil po tobě. Několik minut jste tam lítali po zahradě, váleli se po zemi a prali se jako vzteklé kočky, když ze školky vyšla Kurosakiho parta a jen to, no... ehm, se zájmem pozorovala. Nakonec ale zvítězil Ren a ač vzpouzející se a nadávající s chutí vraždit v očích, chytl tě pevně tak, aby ses mu nevysmekla a násilím tě odtáhl k motorce. "Nás si vůbec nevšímejte, jako kdybychom tu nebyli. Eto, tak večer, ja!" Loučil se Ren s předstíraným klidem, zatímco se mu jeho po vraždě toužící sestra vzpouzela a snažila se mu vysmeknout. Nakonec tě ale nějakým zázrakem donutil sednout si zpátky na motorku a po "chvilce" uklidňování, přesvědčování, ale i vyhrožování typu "Co by tomu řekl Ledar", tě donutil bez prolití krve odjet, šťastné to děti...
Postupně tedy každý odešel po svém, jak se nám školka pomalu ztrácela z dohledu, navzdory všem problémům, co jsme si užili, se dostavil pocit spokojenosti a dobře vykonané práce. Tadao a Daisuke zmizeli neznámo kam, tebe tedy bratr násilím donutil k odjezdu, Hitsugaya raději utekl zpátky do Soul Society a zbytek Kurosakiho party se rozešel do svých domů, přece jen, do večeru bylo ještě času dost. "Mate, Ichigo!" Zavolala Rukia a vzápětí už šla i s Renjim vedle Ichiga, ten se na ty dva trochu nedůvěřivě podíval. "No?" Pobídl je, aby rychle vyklopili, co mají na jazyku. "Určitě ti nebude vadit, když do večera zůstaneme u tebe." Řekla takovým nevinným tónem.   "To mi teda určitě vadit bude! Co jsem? Ubytovna?" Rozčiloval se hned Ichigo a cestou domů se střídavě hádal s Rukiou a s Renjim, nakonec ale chtě nechtě ti dva zůstali s ním. Já se cestou zapovídala s Inoue, která mě pak sama pozvala dál, tak proč nejít? Vracet do Soul Society by bylo zbytečné, když bych se na večer zase musela vrátit. Každý si udělal svůj vlastní program, já u Inoue popíjela čaj a povídaly jsme si hlavně o vaření, Ichigo zase cvičil nervy, když trávil několik hodin s Rukiou a Renjim a Sado nebo Kamiko a Ishida? Ti měli zase jednou klid. Klid kupodivu vládl i u tebe s bratrem, teď už jsi spíš tiše zuřila, tu bundu asi budeš oplakávat ještě dlouho. "Saa, nee chan, půjdeš večer k Uraharovi pro tu odměnu?" Nadhodil s takovým bezstarostným výrazem, zřejmě i jeho už opustil ten šok, jaký zažil díky Ishidovi. "Já bych tam šel už jen ze zvědavosti a, no... i z jiných důvodů." Řekl a při posledních slovech se trochu záludně zašklebil.
Čas se pozvolna doloudal až k západu slunce, večer byl skoro tu a tak se celá naše banda vydala k Uraharovi. Ten už stál ve dveřích a s úsměvem ve tváři a vějířem v ruce nás nadšeně vítal. "Okairi, minna, okairi." Usmíval se, kdybychom tak viděl ten záludný úšklebek, jaký schovával za vějířem. Všichni jsme si sedli ke stolu, Tessai hned přinesl čaj a konečně si přisedl i Urahara. Nastala chvilka ticha. "Takže, co je to tentokrát?" Ozvala se nakonec Kamiko, Urahara jen usrkl čaje a pak s úsměvem začal. "No, jak už jsem řekl předtím, chtělo by to nějakou odměnu za vaši dobře vykonanou práci. Dlouho jsem přemýšlel, co by bylo dostačující a nakonec jsem došel k závěru..." Znovu se napil, to na něho všichni upírali oči a nedočkavě čekali, co z něho vypadne. "Ehm, k závěru, že zítra odjíždíte!" Dokončil tu větu s takovým nadšeným výrazem podobným malému dítěti. "Heh? Nani?" Nechápal Ichigo a i my ostatní jsme z toho byli trochu zmatení. "Myslím, že by vám všem prospěl aspoň týden rekreace na mé horské chatě. Klid, čerstvý vzduch, krásná příroda a kousek od chaty je nádherné jezero. To nezní špatně, nemyslíte?" Místností to zašumělo, ovšem jeden duchaplný dotaz byl slyšet víc, než ty ostatní. "Ty máš horskou chatu?" Zeptal se Ichigo. "No, řekněme, že to dříve chata tak docela nebyla, ale já si ji předělal. Takže, co na to říkáte?" Řekl Urahara, načež jsme jeden přes druhého dávali najevo souhlas, i když někteří dost rozpačitě. "Vážně volno celý týden?" Zeptala jsem se trochu nedůvěřivě a dala důraz na slovo volno, Uraharu už totiž nějaký ten pátek znám a vím, že u něho si jeden nemůže být ničím jistý. "To záleží jen na vás." Pokrčil rameny, nakonec jsme tedy všichni souhlasili a z nedůvěřivého špitání se stala nadšená debata o všem možném, co se toho výletu týká. "Tak tedy, z Karakury je to hodina vlakem a od nádraží je to jen kousek. Zítra vás budu čekat v půl osmé na Karakurském nádraží." Začal Urahara s instrukcemi, to se ozval nesouhlasný výkřik. "Nani?! Tak brzo?!" Zaúpěl Ren, ale Urahara nad tím jen mávl rukou. "V tuhle dobu tam bývá docela dusno tak se podle toho zařiďte a nezapomeňte na plavky. A ještě co se shinigami týká, vy se ještě před odjezdem stavte u mě, myslím, že gigaie budou pro cestu lepší." Dodal ještě Urahara a o pár chvil později už jsme všichni vycházeli ven, Urahara na nás ještě mával a opět skrýval svůj škodolibý úsměv pod vějířem. "Nakonec Urahara nebude tak špatný." Prohodil Ichigo cestou domů, jó, kdyby tak věděl...
Kurosakiho parta se tedy ještě ten večer začala balit, ale nás shinigami čekala ještě jedna důležitá drobnost a to sehnat si povolení od svých nadřízených. Nevím, jestli by se třeba takový renji mohl na týden někam zašít a neříct Byakuyovi ani ň. Já a Rukia jsme to měli opravdu jednoduché, taky Hinamori a Ukitake, to není třeba... ehm, třeba Byakuya. Renji klečel před Byakuyou v klasickém japonském sedu, celý nervózní z kapitánova přísného pohledu. "Celý týden, říkáš?" Ujistil se Byakuya. "H-hai..." Byakuya se na chvíli odmlčel a Renji už se viděl, jak jde Rukie oznámit, že ho její milovaný bratr odmítá osvobodit od papírování a nenechá ho jet ani na den, natož na týden. Jenže pak přišel zlomový okamžik! Kde se vzala, tu se vzala, najednou Byakuyovi okolo krku skočila Yoriko, Renji si ani před tím nevšiml, že vůbec byla v místnosti. "Maa, Byakuya kun, nezní to skvěle? Týden někde v horách, to musí být krása! Jen ho nech a víš co? Co kdybychom jeli taky?" Rozzářila se Yoriko a Renji nevěděl, jestli se má radovat, že může jet, nebo jestli má nadávat, že jede i jeho kapitán. Byakuya byl nápadem Yoriko krapet zaskočený, ale ona prostě chtěla dosáhnout svého. "No tak, slyšel jsi Renjiho, ne? Bude tam i Ichigo a ostatní!" No, to byl pro Byakuyu spíš důvod nejet, ale stačil jediný pohled na Yoriko a bylo rozhodnuto. Tak tedy Uraharovi přibyli dva další otroci, pardon, rekreanti. Ale Yoriko a Byakuya nebyli jediní, kteří se chtěli k našemu horskému výletu přidat. Jak už je známo, v Seireitei se nic neutají a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Nebylo ani osm hodin a už o tom výletu věděla snad každá divize a samozřejmě se našli další odvážlivci, kteří se také chtěli přidat. Osmou divizí se proháněla neřízená střela - Bouji. Lítal z patra do patra, jen aby našel jak Midori, tak i Nanao a Shunsuie. Nakonec celý udýchány doběhl do kapitánovi pracovny, kde ti tři zrovna něco řešili. "Yare yare, co se stalo tak naléhavého, Hitokiri kun?" Zeptal se hned Shunsui, to Midori trochu znervózněla, jestli má zase nějaký průšvih... Bouji konečně popadl dech, ale místo nějakého vysvětlení hned padl k zemi a uklonil se tak hluboko, až se čelem dotýkal země. "Taichou, onegaishimasu!" A začal Boujiho předlouhý proslov o tom, co že to chce, proč tam chce, jak moc tam chce a Nanao jen šla hlava kolem, z té záplavy slov. Na druhou stranu, Shunsui jen přikyvoval a nakonec se musel zasmát. "To je celý Kisuke, no, já nemám nic proti, ale vážně nevíš, do čeho jedeš. S tou chatou to nebude jen tak." Zasmál se znovu, Bouji se pak dalších pět minut znovu klaněl na znamení díků. "Oh, něco mě napadlo." Řekl najednou Shunsui a to zrovna ve chvíli, kdy už byl Bouji na půl pryč ze dveří. "Už jsi dlouho neměla volno a určitě by ses zase ráda viděla s Kurosakiho partou, nemám pravdu, Midori chan?" Pokračoval Shunsui, Midori trochu znejistěla. "Kam tím míříte, taichou?" Zeptala se a doufala, že Shunsui neřekne to, co teď má zřejmě na jazyku. "Mohla bys jet taky, ten horský vzduch by ti určitě prospěl." Odpověděl Shunsui. "Yokari, taichou..." Ale tímhle to zdaleka nekončí, jakmile se Yoriko vrátila do svých kasáren, aby požádala kapitána o povolení, Matsumoto okamžitě chtěla jet taky. Vzpomínka na týden v horských kasárnách jí vyvolávala úsměv na tváři a o něco takového rozhodně nechtěla přijít. A určitě nikoho nepřekvapí, že o tom výletu věděla i naše zpravodajská devátá divize, takže Hisagi okamžitě začal balit foťák a Moriko kosmetiku. A když jede milá nee chan, nemůže chybět ani druhá část půvabné sourozenecké dvojky, že? Yumichika taky okamžitě začal balit a když jede Yumichika, jede i Ikkaku, který už se nemohl dočkat, až si s Yoriko zase dají nějaký zápas. Prostě a jednoduše řečeno, Uraharu zítra před obchodem bude čekat krapet víc shinigami. Abych to ukončila, nakonec celá tahle akce chtěla povolení od velícího kapitána, čehož se chopili naši tři kapitáni, tedy Daisuke, Byakuya a Tadao. Stačilo nechat mluvit Byakuyu, donutit Tadaa mlčet a výlet byl povolen. Snadné, ne?

Po všech těch událostí jak ve školce, tak potom, asi byli všichni rádi, že už to mají za sebou. I když pár jedinců, kteří si oblíbili děti natolik, že by se klidně vrátili…ti by se určitě našli. Každý si šel svojí cestou a čekalo se na večer. Já byla stále nasraná kvůli té bundě a předjížděla jsem snad každé auto, které šlo předjet. Brácha mě zas klidnil, že se prý nechce vybourat. Renji a Rukia se přilepili na Ichiga jak štěnice a šli s ním k němu domů. Ichigo byl opravdu „nadšený“, ale oproti němu…zbytek jeho rodiny návštěvu uvítali. Ty sis užívala toho klidu u čaje s Inoue, stejně tak jako Kamiko, Ishida a Sado.
To už ale nastal večer a opravdu všichni se sešli u Urahary. Někteří byli pořád mírně naštvaní a probodávali Uraharu pohledem, ostatní se jen těšili na to, jakou odměnu dostanou…. Eto, ale většina z nás tušila, že v tom určitě zase něco bude. Když nám bylo oznámeno, že se budeme týden rekreovat na horské chatě, někteří si oddychli a už se i těšili, někteří nevěřili tomu, že se tam budeme jen rekreovat a zbytek to neřešil. Urahara nám pak zadal instrukce a mohli jsme se rozejít. Quincy a Kurosakiho parta si už balila věci, ovšem Shinigami teprve museli překecat své nadřízené.
A bylo tu ráno! V půl osmé měl být sraz na nádraží. Třeba taková Kurosakiho parta, která absolutně není informovaná, byla opravdu překvapena, kolik shinigami se na nádraží sešlo. Ichigo se zděsil, když na něj z povzdálí mávala Matsumoto s Hisagim, který měl v ruce už super nový foťák a opět vše dokumentoval. Ikkaku už, plně zapálený, bojoval slovně s Yoriko a hádali se, kdo co zase dokáže a v čem kdo koho porazí atd. Moriko a Yumichika se navzájem doupravovali a tiše mluvili o ostatních a o tom, jak je kdo daleko či blízko k dokonalosti apod. Midori tam pražila pohledem Boujiho, který zase koukal, co by kde by mohl udělat. Renji se zrovna bavil s tebou a Rukiou a z dálky byl nenápadně pozorován Byakuyou. Opodál, malý kousek od shinigami, stála skupinka nás Quincy a Kamiko zrovna nadávala Renovi…už ani nevím za co, možná jen tak preventivně. To už je ale vítal Urahara. „No konečně jste dorazili! Doufám, že máte s sebou vše potřebné“, řekl Urahara s tím svým vychytralým úsměvem na tváři. Každý jsme dostali jízdenku a šli jsme se postavit ke třetím kolejím, kam měl údajně přijet ten vlak. Měl přijet v osm a bylo teprve tři čtvrtě. Všichni se ale náramně bavily už teď. „Hitsugaya nakonec fakt nešel…že by věděl proč nejít?“ ušklíbl se Ichigo na Renjiho a tak zase začala debata o včerejšku a o Toushirovi. To už ale přijel vlak, z něj vystoupilo několik lidí a hned po tom se do vlaku, jako první, začali cpát Tadao, Ichigo, Renji a Ikkaku. Doslova obsadili jeden celý vagón jen pro nás. Opravdu nevím, jak se jim povedlo vyhnat ostatní cestující…a radši to ani vědět nechci.
Tak jsme si všichni konečně nějak posedali. Začnu asi hezky po pořádku. První čtveřice obsahovala Hisagiho, Matsumoto, Tadaa a mě. „To v tom pouzdru je foťák?“ zeptal se zvědavý Hisagi. Já jen přikývla hlavou na znamení souhlasu. „A můžu se podívat? Fotíš ráda? Co vůbec fotíš? Nebo to máš jen na akce, jako bude tahle?“ začal Hisagi s tisíce otázkami. „Etoo…“ začala jsem svojí odpověď, „Vlastně focení je jeden z mých největších koníčků. Jen na nějaké akce ho neberu, beru ho skoro všude a fotím opravdu skoro všechno, co se dá fotit ^^“ řekla jsem mile. Tadao jen poslouchal a do rozhovoru se vložila Matsumoto. „A nechtěla by si k nám? Myslím tím do našeho foto klubu? Bude sranda, vážně. Hlavním cílem pro naši skupinu je mít co nejlepší fotky do Hisagiho novin! Znáš je?“ Do toho se přidal i náš doteď zamlklý Tadao. „No jasně, ty noviny jsou bezvadný a je pravda, že z minulého roku…z těch hor tam byli nářezové fotky! To jsem se fakt zasmál!“ A tak začala novinářská debata. Vedle nás seděli Moriko, Daisuke, Ishida a Kamiko. Daisuke spíš poslouchal nás a musel se kolikrát pousmát hlavně nad tím, co to Tadao plácal za nesmysly. Ishida s Kamiko byli jak v jiném světě. Povídali si, smáli se a nedávali na ostatní vůbec pozor. Moriko jen zasněně pozorovala Hisagiho a taky se občas přidala do naší debaty o novinách. Další čtyřka byla docela klidná, teda až na jednoho jistého člena. Boujiho. Vedle něj seděla Midori a naproti Orihime s Rukiou. Bouji si usmyslel, že má žízeň a tak si z batohu vytáhl minerální perlivou vodu. Zrovna, když se chtěl Bouji posadit zpátky na své místo, vlak sebou cukl a Bouji málem spadl Orihime do výstřihu. Ta to nijak špatně nebrala a ještě se ho ptala, zdali je v pořádku. Bouji se jen zazubil a otevřel tu petku…Určitě víte, že když se minerální vodou zatřese, začne se tvořit víc a víc bublinek a celkově začíná být flaška natlakovaná. Bouji to víčko ani nedootevřel a všude začala stříkat minerální obyčejná voda. Zasáhlo to Boujiho čtyřku plus tu vaší, kde seděli Ichigo, Ren, Renji a ty. Boujiho čtyřka to schytala ale víc a holky si mohli pomalu hrát na Miss mokré tričko. Midori měla opět chuť zabíjet a div že jí oči nezářili rudou barvou. „Bouji no BAKA!!! Okamžitě to tady ukliď, nebo tu podlahu vytřu tebou!!!“ zuřila Midori. Nedojeli jsme ani k první stanici a Bouji už je v průseru. Někteří zvědavci se naklonili ze sedaček, aby viděli, co zase provedl. „Fakt ti díky, teď abych se šla převlíknout na záchod“, řekla trošku podrážděně Rukia a to si Renji neodpustil poznámku: „Klidně se převlíkni tady, my koukat nebudeme “, řekl tak „důvěryhodně“, až Rukia byla s celým batohem a Orihime pryč. Renji si chtěl s tebou plácnout, protože si byla u něj nejblíž, ale když uviděl tvůj „nadšený“ pohled, raději si plácnul s Ichigem. Midori se hodila po chvíli do klidu a chudák Bouji to tam utíral papírovými kapesníčky. Nakonec se přidala i Midori. „Doufám, že aspoň jednu nebo dvě zastávky budeš alespoň trochu v klidu…. A příště ti už nepomůžu! >-<“ Řekla už klidnějším hlasem. To se vlakem ozýval zvuk fotících maniaků, mezi které jsem se krásně zapojila i já. „Nii-san, koukni sem!“ Koukala jsem před opěradlo a snažila se zastihnout nějaký jeho obrázek. Celou vaší čtyřku plus Boujiho čtyřku jsem zatím měla nejvíce krát.
No, postupujeme dál. Další čtyřku tvořili Ikkaku, Yumichika, Noelee a Sado. Yumichika si celkem rozuměl s Noelee, protože i ta se docela zajímala o vzhled a o módu. Ikkaku jen znuděně zíral z okna a nechápal ty dva, jak se můžou bavit o takových věcech. „Nemůžete konečně změnit téma na něco zajímavějšího?! Tohle se fakt nedá poslouchat!“ rozčílil se Ikkaku. „To víš, že můžem“, řekla Noe a ušklíbla se. „Ikkaku, jaké vlasy by sis chtěl koupit? Já osobně si myslím, že třeba hnědo-červená paruka by ti mohla slušet ^_-“ , začala provokovat Noelee a Ikkaku se samozřejmě nechal vyprovokovat. „Nani!!! Děláš si ze mě prdel?!!“ To se ještě přidal Yumichika, „Já osobně si myslím, že polodlouhá blond hříva by taky nebyla špatná “ To už Ikkakovi málem praskla žilka na čele. „Teme!! Tohle si sežereš ty navoněnej zmetku!“ A tak se ti dva začali rvát. Noelee se jen usmívala a Sado si jen povzdychnul. Yoriko zavěšená na Byakuyovi se jen škodolibě pousmívala. Ano, poslední trojka byli Yoriko, Byakuya a Urahara.
Třetí stanice a čtvrt hodiny uplynulo. To najednou přiběhla Inoue se zděšeným pohledem. „Minna!! Poslyšte! Rukia je uvězněná na záchodcích! Zasekl se zámek a ona nemůže ven! Pojďte ji někdo pomoc!“ panikařila Inoue. Bouji se chtěl přihlásit, jakože pomůže, ale to ho Midori zpražila pohledem, takže Bouji se zachráncem nestane. Všichni akorát začali o čemsi debatovat, a tak se úkolu chopili naši dva kapitáni. Tadao a Daisuke. Inoue jim ukázala to místo, kde byla chudák Rukia uzamčená. Chvíli to tam zkoumali a Rukia už začínala taky panikařit. Taky zkuste si být víc jak deset minut zamčení v miniaturní místnůstce, kde není okno, jen dveře, záchod a mini umyvadýlko. „Použijme bankai! Za zničené dveře klidně zaplatim, ale jinak ji nedostaneme ven, jelikož je zamčená zevnitř, tak my venku nemůžeme udělat nic lepšího“. Řekl nadšeně Tadao. Orihime s ním nadšeně souhlasila a Daisuke se jen plácl do čela. „Dělej, jak myslíš“, řekl a založil si ruce na prsa. Tadao vytasil svoji Zanpakutou a „Bankai!“ Radši ani nebudu popisovat jeho Bankai a ty techniky, které použil na prolomení zámku. Závěr byl ale důležitější. Rukia se dostala ven. Všichni se vrátili zpátky do vagónu. To se najednou všichni starali, jestli je Rukia v pořádku. Ona ale ostatní nevnímala, jen cosi zamumlala a chtěla si z batohu vyndat sušenky. Potřebovala se něčím uklidnit. Jenomže než je stačila rozbalit, Bouji ji ty sušenky vzal. Midori zrovna pochopila ovládání mp3 přehrávače a tak se zaposlouchala do hudby a Boujiho a ostatní nevnímala. Bouji chtěl Rukiu trochu poškádlit. To se přidal Renji, který ty sušenky vzal Boujimu. „Hej, vraťte mi je!“ Začala se Rukia mračit. „Tak si je chyť“, řekl Renji a hodil to Ikkakovi. Ten je ale odhodil někam pryč, chtěl totiž teď zabít Yumichiku s Noe za další drzé řeči a na nějaké sušenky neměl čas. Sušenky letěli přes celý vlak. Rukia se je snažila chytit, ale minula a sušenky dopadli k Daisukemu na klín. Ten nejdřív docela lekl, co že to na něj kdo hází, ale když zjistil, že to jsou jen sušenky, zeptal se akorát, čí to je. Rukia se nadechla a místo ní zařval Renji: „Moje! Ty sušenky jsou moje!“ a tak je Daisuke hodil Renjimu, který to málem nechytil. Poslal to Renovi a ten to chtěl hodit nám, jenomže místo toho to vyhodil z okna. Ty ses jen plácla do čela a Ren nasadil výraz alá To jsem teda nevypočítal. „Ty si fakt blbec, aby ses taky neproletěl “, koukla si omluvně na Rukiu a nějak si ji uchlácholila. Pak si donutila Rena, ať vytáhne nějaké své sladké a dá to Rukii. Ren se nebránil, jen byl naštvaný, že za všechno vlastně může Bouji a on to pak musí dávat do pořádku. Já jsem to všechno slyšela a jen jsem se pousmála. Dokážu si představit bratra, jak se teď cítí. „Myslím si, že by bylo fajn si rozdělit to, co kdo bude spíš fotit. Určitě musíme zachytit ty nejlepší scény, ale měli bychom se pak dohodnout na místech, které by jsme si hlídali…nebo osoby!“ Začala Matsumoto vymýšlet všelijaké strategie, jak zachytit co nejvíce snímků. Hisagimu se to nezdálo, byl pro něco jiného. Já je popravdě moc nechápala. „Co blbnete? Jaký lidi, jaká místa? Takový paparazzi….to snad není třeba ne?“ Oba dva si mě tak divně změřili pohledem. „No jo, ty vlastně nevíš….všimla sis už toho, jak tahle banda dokáže ani ne za pět minut vyvést nespočet průšvihů a trapasů? Na té chatě…vsadím se, že tam se bude dít každou minutu něco a proto potřebujem nějakou strategii, abychom všechno zdokumentovali“, vysvětlila mi Matsumoto. „Kdyby si četla Deník Seireitei, bylo by ti všechno hned jasné“, dodal Tadao. To jsem ho rychle blejskla, „Nepovídejte O:)“ usmála jsem se a znova se otočila na sedačce tak, abych se lokty opřela o opěradlo a mohla vidět na ostatní. Uplynula zas nějaká doba a většina z nás podlehla spánku. Yoriko a Byakuya podřimovali pospolu v objetí, Urahara už to taky vzdal a jen si stáhl klobouk do obličeje…Ikkaku a jeho čtyřka, ti nespali ale už se ani nechtěli zabít. Normálně si povídali a hráli karty. Midori usnula při zaposlouchání se do mp3. Rukia, Inoue a Bouji si taky šeptem povídali a hráli nějakou kreslící hru. Bouji se musel tiše smát tomu, jak Rukia kreslí a ta ho tiše vraždila pohledem, ale občas i slovy. Ichigo a Ren to taky zalomily a ty a Renji ste koukali z okna a občas prohodili pár slov. Matsumoto si prohlížela na svém druhém foťáků starší fotky toho, co kdysi nafotila. Hisagi to taky zalomil a Tadaovi klimbala hlava ze strany na stranu. Ten spíš upadal do polospánku. Daisuke se mu smál a Moriko zalíbeně koukala na spícího Hisagiho. Ishida s Kamiko usnuli stejně jako Yoriko a Byakuya. V objetí. Tohle bylo fakt kawai. Hned jsem vzala foťák a všechny spáče tiše vyfotila. Kolikrát si mě (naštěstí) nevšimli ani ti vzhůru. Nejvtipnější byl stejně Tadao a to, jak se klimbal ze strany na stranu a jak se mu zavírají oči. Další vtipný výraz měl Ichigo. Renji se mu smál, protože měl Ichigo malinkou slinu u pusy a navíc se taky tak divně nakláněl. Sedla jsem si normálně a v tu chvíli se Tadao převalil na jednu stranu a spadl ze sedačky. Matsumoto i já jsme okamžitě udělali nekonečně mnoho snímků a Tadaa tenhle pád okamžitě probudil. „Hej, fuj! Měl jsem fakt divnej sen!“ lekl se a sedl si zpátky na sedačku. „Měl jsem pocit, že stojím na nějakým útesu a někdo do mě vrazil a já padal >-<. Fakt děsivý!“ nikdo nevěděl, jestli to myslí vážně nebo to chce jen zakecat. Tak či tak, ti co toho byli svědkem se smáli a byla aspoň sranda. I Ichigo se převalil na druhou stranu, ale nespadl ze sedačky, nýbrž Renovi do náruče. Byli o sebe opřený jak nějaké hrdličky. Renji se snažil udržet smích a ty si mě potichu zavolala. Já hned vzala foťák a fotila jsem, co se dalo.
No, konečně jsme dojeli na tu stanici, ze které jsme to prý měli kousek k té chatě. Všichni jsme úspěšně vystoupili, nikdo neztratil svůj kufr (doufejme ;)) a Urahara mohl začít povídat. „Doufám, že jste za tu cestu nabrali dost sil“, Renjimu se to vůbec nelíbilo…to co Kisuke říkal. „Mate, proč jsme měli nabrat síly? Vždyť to je prý kousek!“ V duchu už panikařil, páč měl tušení, co Urahara řekne. „…Ah, já se nezmínil, že je to kousek od toho lesa, ze kterého vyjdeme? Jak už jsem říkal, je to horská chata, tudíž půjdeme po horách“ usmál se tím svým klasickým stylem a vzal si svůj baťoh a zavelel na pochod. Většina z nás začala remcat, jak je Kisuke pěkně vyčůranej a že ten pěší výlet snad nemyslí vážně. Bohužel, myslel. A tak jsme šli. Zamilované páry šli většinou spolu ve dvojicích a jako první. Ti největší provokatéři a průšviháři šli pěkně pozadu a pořád se pošťuchovali a byli na sebe drzý a házeli po sobě šišky a bůhví co ještě. Zbytek šel tak nějak veprostřed. My fotografové jsme byli rozmístěni snad všude. Hisagi byl ve předu, já v zadu a Matsumoto uprostřed. Aspoň že ty jsi šla semnou, jít sama by bylo dívčímu životu nebezpečné. Cesta kupodivu proběhla docela v pořádku. Akorát Inoue si zvrtla kotník, Renji ztratil sluneční brýle, Noelee si omylem vylila všechno pití, Ichigo, Ren, Bouji a Renji měli pár modřin kvůli tomu, jak po sobě házeli šišky a někdo si místo šišky vzal malej kámen apod. Yumichikovi se rozcuchali vlasy, když zafoukal vítr a Ikkaku se ho snažil uklidnit. Navíc bylo vtipné i to, jak největší lenoši, jako třeba Matsumoto, jsou teď doslova hyperaktivní.
Jinak byla cesta fajn. Nikdo už moc neremcal a všem pomalu začali ubývat zásoby vody. „Nejraději bych skočil do nějakého jezera, studny…nebo do bazénu!“ rozplýval se nad svými představami Ren. Na něho byl opravdu pohled. Totiž, když řekl bazén, hned si k tomu domyslel spousty pěkným holek v Bikinách a to se podepsalo na jeho výrazu. „Co jezero, byl bych vděčný za jakoukoliv kapku vody“, řekl skoro až zoufale Ichigo, ale to neměl. Jen co to řekl, do deseti minut začal slejvák. A to pořádný. Teď jsme vypadali, jak když jsme se všemi věcmi na sobě skočily do jezera…teda až na výjimky. Třeba takový kapitán Byakuya měl prosím pláštěnku, do které se vešla i Yoriko nebo náš milý Urahara. V tu chvíli jim všichni záviděli. A tak jsme šli i v tom dešti. Nejvíc špatně (psychicky) na tom byla asi Moriko a hned za ní Yumichika . „Až tam dojdem, zabírám si koupelnu!! Tohle je pěkná podpásovka! Za to můžeš ty, Ichigo! Neměl jsi to zakřiknout! >-<“ láteřil Yumichika a Moriko jen přikyvovala. Ichiga se to samozřejmě dotklo, jakoby snad ten déšť ovládal nebo co?
Po několika hodinách (nechtějte vědět kolika) jsme teprve vyšli z lesa. Ovšem jedno se musí nechat, Urahara měl fakt pravdu. Od lesa je to pak jen kousek. Všichni jsme viděli ten obrovský třípatrový dům a ta hyperaktivnější většina se tam rozeběhla. Ty jsi mezi ty aktivní patřila a bohužel se ti to vymstilo. Jak si chtěla být první, spíš už být v suchu, sklouzla jsi přímo do bláta! „Ty jsi fakt trdlo, pojď, pomůžu ti aspoň na nohy“, ozval se u tebe Daisuke. Podával ti ruku a ty sis teda nechala pomoc. To kolem šel zrovna Tadao a neodpustil si jednu poznámku. „Nebal ji! A když už, tak pořádně!“ A škodolibě se usmál. Daisuke si jen povzdychl. „Magor…“ řekl se spíš pro sebe. „Hoj! Urahara-san! A kudy se jde dovnitř?“ volali na něj kluci, kteří už stáli u dveří. „Těmi zelenými, ale stejně je vám to na nic, nemáte klíče!“ volal zpět Urahara a zahrabal si po kapsách. Pak se zastavil, jeho vysmátý pohled se změnil na neuvěřitelně vážný a sundal si baťoh, kde se taky přehraboval. To se všichni zastavili tam, kde byli a kluci ho z dálky pozorovali a doufali, že jim neřekne to, co si myslí. „Je tu malý problém…Já ty klíče asi zapomněl v obchodě ^^“ řekl tím svým tónem. To ale nevydrželi nervy Kamiko. „Nani!!! Chceš zabít teď nebo až se vrátíš i s klíči?!!!“ Ishida ji musel držet, protože ta by byla opravdu schopná ho zmlátit. Kluci u dveří vypadali, jak kdyby si vyrazili dech při nějakým strašlivým pádu z nějaké výšky:what: . „Urahara, děláte si doufám srandu?!!“ sykla Midori. Když né Bouji, tak někdo jiný se vždycky najde. Nastala děsivá chvíle ticha a všichni koukali na Uraharu. „Jo, dělám ^^“ řekl s úsměvem na tvářích a ze svého pláště vytáhl klíče. Všichni si oddychli a někteří nerváci, jako třeba Kamiko nebo Ikkaku, ho stále chtěli zabít. Kamiko mu šla aspoň ty klíče vzít a odemknout ty dveře. Všichni zajásali a nahrnuli se dovnitř, jako by se tam dával chleba zadarmo. Nejdřív všichni vyždímali ze sebe vodu a pak až šli hledat něco jako pokoje. Kdo dřív přišel, ten dřív bral, takže třeba takový Renji měl zrovna smůlu a nestihl si zabrat pokoj, proto skončil s kapitány. Kluci ho uklidňovali, ať to bere z té lepší stránky. Můžou se třeba o něčem prokecnout a vůbec může zjistit mnoho informací z kapitánského života. Nejrychlejší tam byli samozřejmě půvabní sourozenci. Ty si hodili své kufry prostě do nějakého pokoje a honem rychle zabrat koupelnu. Po nějaké chvilce zabírání si pokojů jsme se tu konečně trochu zorientovali. Takže jsme taky zjistili, že dívčí koupelna bude pro nás asi jen ve druhém patře, páč Moriko si zabrala koupelnu v prvním patře a s Yumichikou je to naopak. I složení pokojů dopadlo zajímavě. Pokoje byli očíslované. Třeba takový pokoj číslo 1 bude nejklidnější. Tam je Rukia, Inoue a Noelee. Pokoj číslo 4 bude zase nejhorší. Tam jsou totiž kluci. To zas budou večerní akce a prudění. Všichni jsme se hodili do klidu a začali si vybalovat. Inoue si ošetřila kotník a pak se ptala dál, jestli někdo nepotřebuje ošetřit. To se ale přihlásilo více lidí (hlavně těch magorů, co po sobě házeli vše, co jim v lese přišlo pod ruku). „Zajdi za nováčky, Jamie a Maemi, ty ti určitě rády pomůžou ;)“, poradila Rukia Orihime a spiklenecky se pousmála a Inoue šla tak uskutečnit. Zaťukala na naše dveře a vstoupila. „Jamie, Maemi? Mohli byste mi pomoc?“ Ani jsme se neptali, s čím chce pomoc a automaticky jsme šli. Orihime se nejdřív zeptala Urahary, jestli je tu nějaký volný pokoj pro marody. Urahara jí řekl co, kde a jak a tak nás Inoue poslala za klukama, abychom je vyhnali do horního pokoje, kde si ona mezitím připraví obvazy a jiné zdravotnické vymoženosti. Ani jsme nezaťukali a vešli ke klukům do pokoje. Nenechala jsem tě ani nadechnout a spustila jsem. „Kluci, nechcete si s námi zahrát flašku?“ Kluci na nás zírali totálně překvapeně a ti úchylnější, viz můj bratr, ti se hned sebrali a souhlasili. „Dělám si srandu, máte se jít nechat ošetřit od Orihime v dalším patře. Pokoj číslo 8“, provokativně jsem se pousmála a šla jsem napřed. „Škoda,“ poznamenal si spíš pro sebe Ichigo a Ishida po něm i po Renovi střílel vážné pohledy.

---

Pozor, začátek nového a vlastně pokračování starého Bleache aneb naše dělící čára!

---

Odměna. Snad pro každého slovo vzbuzující představu něčeho příjemného, jaká smůla, že pro Uraharu je to synonymum pro trest... Ať po dlouhém přemlouvání kapitána nebo jen tak bez problému, nakonec se nás sešlo docela požehnaně. Celá Kurosakiho parta, pak pochopitelně Urahara, ale i Yoruichi, a pak samozřejmě stará známá jména, která nikde nemohou chybět - Matsumoto se zásobou saké, Hisagi a jeho foťák, pak samozřejmě duo Ayasegawa - Madaramme, Kira, Renji, Rukia, tvá dokonalá maličkost, já a pak i nováčci jako Kumiko z druhé divize nebo ex-kapitán nulté divize Tadao, popřípadě Uraharův známý Daisuke a nakonec tvůj kapitán pod dohledem svého zástupce. Chudák Ryusaki původně ani nechtěl jet, ale když si jen představil, co tam asi ty a drahý kapitán Erizawa budete vyvádět, o zbytku účastníku raději nemluvě, v zájmu divize se rozhodl obětovat a jet taky.
A tak jsme byli tady, uprostřed lesa daleko od nádraží a možná ještě dál od Uraharovi chaty. "Proč jen mě tahle "procházka" nepřekvapuje?" Řekla jsem si spíš sama pro sebe, ale moje tiché lamentování přerušily hned dvě věci. "Maemi, pozor!" Díky bohu za mé reflexy, jinak bych skončila s šiškou v hlavě, nehledě na Renjiho pokus varovat mě. "Aho! Co to kruci bylo?!" Renji jen v obranném reflexu zacouval. "To byl Ikka- au! Oi, Ikkaku, nevidíš, že jsem teď mimo hru, idiote?!" Zlobil se pro změnu Renji, takže místo původního omlouvání se běžel pro nejbližší věc, kterou by mohl trefit Ikkakovu pleš. Tak mimo hru, jo? Mattaku...
Uběhla hodina, dvě, přežili jsme déšť, bahnitou cestu i bombardování šiškami a kameny a konečně se před námi začala rýsovat slušně velká chata. V tu chvíli snad každý zapomněl na únavu a nadšeně se vydal vpřed s vidinou tepla, sucha a čistého oblečení. To se ovšem nemuselo každému vyplatit, takže pár šťastlivců, jako třeba já , skončilo na zemi. Jeden by řekl, že po Uraharově procházce lesem už nás nemohlo snad nic zlomit, ale to je tak, když jeden myslí a druhý se směje... Taková chvíle děsu a hrobového ticha, jaká nastala po Uraharově poznámce o klíčích, takové napětí snad nikdo z nás nezažil ani v boji s Hollow... No, takže si asi každý dokáže představit to štěstí, když jsme z toho zatraceného vtipálka dostali klíče a nahrnuli se dovnitř směrem k pokojům. "Rozeberte si pokoje, jak je libo, další jsou ještě o patro výš." Zavolal na nás ještě Urahara, než i se svými věcmi zamířil po schodech do druhého patra. To nám ovšem nemusel říkat dvakrát, přízemí jsme všichni jen prolétli a okamžitě se hrnuli k pokojům, takže celé první patro bylo na moment úplně ucpané, než se některým podařilo probojovat ke schodům a jiným do svých pokojů. Po chvílí zmatku se všichni usadili, dívčí osazenstvo v prvním patře a pánové tak různě. Ale i přes možná lehce riskantní obsazení pokojů, zatím panoval klid. To bylo možná tím, že se každý staral o sebe a své věci, jak co nejrychleji najít hygienické potřeby, obsadit sprchu a pak si najít něco na převlečení. V každé umývárně byly čtyři sprchy, čtyři umyvadla se zrcadly i záchody. Ti pomalejší museli tedy nějakou tu chvíli počkat, což rozhodně nebyl tvůj případ, byla jsi ve sprše snad první, to samé platilo i u Yumichiky. Jeden by řekl, že snad použil Shunpo, aby se do té sprchy dostal první...
Tak probíhalo zabydlování, všichni se postupně prostřídali ve sprchách, někteří už byli v půlce vybalování věcí, když Urahara obcházel pokoje, aby všem řekl jednu drobnost, jen kdyby Urahara neměl jeden zlozvyk... Z vedlejšího pokoje se najednou ozval výkřik, to jsme já i Matsumoto zvedly hlavu od našich věcí a vyměnily si pohled. "Oya, to už se vedle slaví? To abych to vybalování nechala na později." Ušklíbla se a vzápětí se u našich dveří ozvalo letmé zaklepání, načež dovnitř vešel Urahara, klobouk trochu nakřivo a z nosu se mu spouštěl tenký pramínek krve... "Mou, Kisuke san, zase to klepání..." Zakroutila jsem hlavou, to si Urahara posunul klobouk a setřel tu krev, jako by se nic nestalo. "Eto, jen jsem vás chtěl poprosit, abyste za půl hodiny přišly do společenské místnosti, rád bych všem dal menší info." Řekl Urahara a pak odešel. Následujících pár minut se zase zdál být na naše poměry nezvyklý klid, ale abych nepřeháněla... Prvně jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, jako kdybych slyšela na chodbě Renjiho naštvané remcání. No, vždycky jsem byla zvědavá, takže mi to nedalo, abych aspoň nenakoukla ven, co se tam děje. Ovšem sotva jsem otevřela dveře, zůstala jsem tam strnule stát, řekněme prvotní šok, když jsem uviděla Renjiho jen v ručníku, rozpuštěné vlasy, ještě po něm stékaly kapky vody, přesně jako kdyby zrovna vylezl ze sprchy... Musela jsem si rukou přikrýt pusu, abych se nezačala smát. Chudák Renji ze mě měl málem infarkt a to už jsem za sebou slyšela Matsumoto. "Nani, nani? Něco zajímavého, Maemi?" A už se mi nakláněla přes rameno. Vážně, chudák Renji, za chvíli už se ve dveřích mačkal celý náš pokoj, co že se to venku děje. "Ne, Renji, víš že už v obličeji začínáš chytat odstín tvých vlasů?" Smála se Matsumoto a Renji se marně dobýval na pokoj číslo čtyři, tedy ten Ichigův. "Kurosaki, teme, koukej otevřít!" Pak bylo zpoza dveří slyšet Ichigovo neochotné brblání, když šel otevřít, ovšem sotva to udělal, málem ty dveře Renjimu přibouchnul před nosem. "Co tady kruci chceš takhle?! Aspoň se obleč!" Křičel Ichigo, zatímco se s Renjim přetahoval o dveře. "A jak asi, ty blbe, když jsi mi sebral oblečení?!" "Huh?" Nastala chvilka ticha, kdy Ichigo zřejmě analyzoval Renjiho slova, než pak mlčky nechal dveře dveřmi a odešel někam ke svojí posteli, aby se pak vzápětí vrátil s kupkou oblečení a s kamenným výrazem ji podal Renjimu. "Ah, sou da, gomen." Řekl jako by nic, to ho Renji najednou vzal pěstí po hlavě. "Teme!" V tu chvíli už se Matsumoto hrabala ve svých po posteli rozházených věcech a marně mezi nimi hledala foťák, něco takového by byl přece trhák, ne? Renji ale na nic nečekal a i se svým oblečením zase zmizel v koupelně, zatímco Ichigo ještě naštvaně a s boulí na hlavě stál ve dveřích. "Jen počkej, až se oblečeš, tohle ti vrátím, Renji!" Pak se dveře zabouchly i za Ichigem a právě tehdy se zpátky ve dveřích objevila Rangiku s foťákem? "Oh, to už je konec? Yada, prošvihnout takovou příležitost." Řekla Rangiku zklamaně a zalezla zase dovnitř a já konečně mohla zavřít dveře.
Náš pokoj byl z větší části zabydlený, ty, já i Kumiko jsme měly téměř všechny věci hezky poskládané ve skříni a nočním stolku, zatímco Matsumoto měla celou postel i její blízké okolí pohřbené pod vrstvou oblečení a jiných věcí, jen zásoba saké zatím ležela nedotčená na dně kufru. "Mou, tohle mi nevyšlo, kdybych tak ten foťák měla po ruce... to by byly fotky, dokážete si představit, co by z toho ženský spolek shinigami mohl vytěžit?" Povzdychla si znovu Matsumoto. "Rangiku san, možná to tak je lepší... přinejmenším pro Renjiho..." Řekla Kumiko, ale ten dodatek už spíš zašeptala. Matsumoto se otočila jejím směrem, ve tváři lehce udivený výraz. "Ara, hontou ni?" To už stála vedle Kumiko, jednu ruku kolem ramen a ve tváři ten její typický provokativní úsměv. "Dívalo se na to docela dobře, ne?" To Kumiko zrudla a odvrátila pohled, zatímco ji Matsumoto jen se smíchem pustila. "Není nad to přiznat barvu." Ušklíbla se ještě a začala se přehrabovat ve svých věcech. "Mattaku, začínám si myslet, že jsi daleko děsivější s foťákem v ruce, než se zanpakutou, Rangiku."Rýpla jsem si a Rangiku se jen hrdě usmála. "Mimo to, řekla bych, že tady ještě zažijeme až příliš podobných situací, proč jen mám ten dojem..." Dodala jsem ještě s kapkou ironie, jo, s tímhle složením to snad ani nemohlo dopadnout jinak.
A tak uběhla ona půlhodinka a celé osazenstvo se začalo trousit do přízemí do společenské místnosti, kde už čekal Urahara. "Yosh, jsme tady všichni?" Sotva to Urahara řekl, otevřely se dveře a dovnitř nakráčel Yumichika, no, on se spíš vznášel. Po koupeli a všech zkrášlovacích procedurách a delším výběru oblečení konečně dorazil, sice pozdě, ale zato půvabný. "Mattaku, s tímhle že jsem na pokoji?" Povzdychl si Takuma, když se Yumichika konečně uvelebil na jednom z volných míst. "Výborně, takže vás všechny vítám ve své skromné chatce." Začal Urahara, i když si asi nikdo z nás nemyslel, že by slova "skromná chatka" vystihovala jeho dvoupatrový dům. "Jak jste si během naší procházky určitě všimli, máme kolem nádhernou přírodu a kousek od chaty je i krásné jezero, ale to všechno prozkoumáte sami ve svém volnu." Pokračoval, což bylo trochu jako píchnout do vosího hnízda, totiž v Uraharově podání slova jako "procházka" nebo "kousek" vzbuzovala u jistých jedinců chuť vraždit. "Celá chata je vám samozřejmě k dispozici, tedy až na pokoj číslo osm." Řekl Urahara a část o pokoji číslo osm doprovázel poněkud záhadný úsměv. "Dále, co se stravování týká, chata je pochopitelně skvěle zásobena, nicméně, rozhodl jsem se to udělat trochu zajímavější." A znova ten úsměv. "Na celých čtrnáct dní, počínaje dneškem, jsem rozdělil službu v kuchyni." A celou místností to zašumělo."Jen klid, klid. Seznam bude vyvěšený na dveřích kuchyně, ale abyste byli v obraze... Takže, službu má vždy jedna z dívek, aby dohlédla na to, že výsledek vaření bude skutečně k jídlu. V kuchyni se poctivě vystřídají všichni, ehm, akorát..." To se Urahara nervózně poškrábal ve vlasech. "Totiž, trochu nám nevychází počty, takže se dva pánové budou muset obětovat a vzít si o službu navíc..." Asi nikoho nepřekvapí, že se zájemci zrovna nehrnuli, až se najednou přihlásil Kira. "Mně to nevadí." Řekl a vzápětí se zvedla i druhá ruka. "Já si taky vezmu službu navíc." Přidal se Hisagi. "Sasuga Kira to Hisagi." Rozzářila se Matsumoto, to si Urahara odkašlal. "Ehm, takže služba pro první den Inoue san, Kira san a Hisagi san, druhý den..." A tak Urahara četl všech čtrnáct služeb, ačkoliv si asi nikdo z nás ten rozpis celý nepamatoval, tedy až na některé části. "Ano... Kisuke san, jste si tím jistý? Myslím moji službu, Ichigo a Renji, to jako vážně?" Ozvala jsem se a rukou naznačila k těm dvěma cvokům, kteří se na sebe celou dobu mračili. "Věřím, že ty je určitě zvládneš, Maemi san, vkládám v tebe svoji důvěru." Jinými slovy hodil jsem to na tebe. "Takže si také dávejte pozor, jak se v daný den k určitým lidem budete chovat, naštvat službu by taky mohlo znamenat den bez jídla. Oh a dobu snídaně, obědu i večeře si musíte předem dohodnout s danou službou. A samozřejmě, přístup do kuchyně má pouze služba." Zazubil se Urahara a odložil svůj seznam. "A ještě jedna drobnost! Drazí shinigami, rád bych vás poprosil, abyste po dobu našeho výletu zůstali v gigaiích, pokud si to ovšem okolnosti nevyžádají jinak, že... Tedy k těm gigaiím, je to nový typ, který by měl být pro používání příjemnější, má to řadu výhod a nepochybně i nevýhod, a právě proto bych vás rád poprosil o pomoc, abyste je na těch čtrnáct dnů odzkoušeli a já je případně mohl ještě zdokonalit. To by ode mě asi bylo vše, pokud by byly nějaké problémy, jsem na pokoji číslo sedm." A s těmi slovy se vypařil.
Naše sešlost se pak různě začala trousit po všech směrech, někdo zamířil na pokoj, někdo se zase chtěl podívat po okolí kolem chaty, možná najít to jezero, a další zase šli zkoumat ten seznam služeb u kuchyni. A opravdu, na dveřích vysel celý soupis služeb a kuchyň byla zamčená. No, dojmy byly různé, někteří si výběr pochvalovali, jiní tiše brečeli nad svým údělem a jiní se už teď vraždili pohledem... Inoue si zatím našla Hisagiho a Kiru, aby se s nimi domluvila, jak ta dnešní služba vlastně bude vypadat. Eto... Urahara san mi dal klíče od kuchyně a po večeři je pak máme předat zítřejší službě. Ah! To ne! Vůbec jsme se nedomluvili, na kolik co vařit! A všichni už odešli!" Jančila Inoue, zatímco se ji Kira a Hisagi snažili uklidnit. Ostatní se už pomalu vytratili, já odcházela mezi posledními a náhodou natrefila na Renjiho, ten při pohledu na mě okamžitě očima uhnul někam pryč, po tom incidentu s ručníkem se ani nedivím, myslím, že mu to Rangiku bude připomínat ještě dlouho. Ale tohle trapné mlčení, v jakém jsme šli, rozhodně nebylo podle mých představ. "Tak to vypadá, že budu tobě a Ichigovi jeden den dělat dozor." Začala jsem. "Ee... sou da..." To bylo jediné, co ze sebe Renji dostal po delší odmlce. To jsem se mu z ničeho nic postavila do cesty, ruce v bok. "Mattaku, to se mnou už nebudeš normálně mluvit jen kvůli té chvilce na chodbě? Nejsi první ani poslední chlap, kterého jsem takhle viděla." Řekla jsem, Renji se zarazil a při té poslední poznámce dokonce trochu zrudnul, raději nevědět, co si představoval. "Iie, já jen... totiž Kurosaki... to vlastně-" Jen jsem mávnutím ruky naznačila, že mi nemusí nic vysvětlovat, a utnula tak Renjiho koktání. "No nic, tak se uvidíme později, snad v podobné situaci, jako tam na chodbě." Ušklíbla jsem se a zamířila ke svému pokoji právě tak, abych ještě stihla zahlédnout Renjiho překvapený výraz v jeho postupně rudnoucím obličeji. "Nani-" Jen jsem na něho ještě mávla rukou, aniž bych se otočila. "Joudan, joudan." Zasmála jsem se a pak zmizela za dveřmi pokoje, ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že Renji zřejmě zrudnul ještě víc, jak ho ten vtípek nejspíš dopálil. A to jsem si tu provokaci chtěla odpustit, ale já už asi jiná nebudu.