13 Minutes In Heaven! Or In Hell? >:D

Osud tomu chtěl, že se zase jednou u Urahary sešla celá Kurosakiho parta a ne jen ta, nemohlo chybět ani pár známých ze Soul Society a dokonce ani někteří vizardi si tohle nenechali ujít. Už ani nevím, čí geniální nápad to byl, ale v kombinace se saké a povahami zde přítomných se odsouhlasila jedna z nejbláznivějších her – 13 minut v ráji. I když, při pohledu na některé hráče bys tu hru s chutí přejmenovala na 13 minut v pekle. A Náhodou jsi měla začínat právě TY!

„Yosh, vyber si jednu.“ Zavelela Matsumoto a přistrčila ti Uraharův klobouk plný kartiček s čísly. No, moc se ti do toho nechtělo, ale stačil jediný zlý pohled Matsumoto a s remcáním nebo bez, začala jsi šmátrat po svém osudovém čísle.

V ruce ti zůstala malá bílá kartička s ledabyle napsanou 18. „Ehm, 18?“ Řekla jsi trochu nejistě, to se ozvalo nadšená zavýsknutí a v tu ránu byl Bouji u tebe, vysmátý jak sluníčko. „Můžeme?“ Pobídl tě mile a než ses nadála, Bouji tě chytl za ruku a táhl tě do toho pokoje. Před dveřmi se ještě zastavil a galantně ti je otevřel, abys mohla projít jako první. Jakmile jsi vešla dovnitř, Bouji za vámi zavřel dveře a ještě stihl na tu bandu venku ukázat vztyčený palec a svůj veselý úsměv, při čemž se ovšem to šťastné trdlo bouchlo hlavou o dveře. Skupinka venku si jen povzdychla. „To je vážně idiot.“ Zakroutil hlavou Renji. „Říká ten pravý…“ Neodpustil si Ichigo. „Nani? Chceš, ať ti upravím ciferník, Kurosaki?“ Zavrčel Renji. „Jen to zkus, ananasová hlavo.“ Oplatil mu to Ichigo a zatímco se ti dva hádali, tobě začalo oněch třináct minut.
Místnost, v jaké jste s Boujim byli, byla vážně dost stísněná, klaustrofobik by se tady zbláznil a nemluvě o tom, že vevnitř byla taková tma, že sis pomalu neviděla ani na špičku nosu. Po zavření dveří se rozhostilo nepříjemné ticho, zřetelně jsi slyšela Boujiho nepravidelné oddychování. Zdá se, že smíška přepadla nervozita. „Tak na co čekáš? Ať už to máme za sebou.“ Povzdychla sis trochu otráveně, Bouji jen na prázdno polknul. No tak, Bouji, seber se! Přece nepromarníš takovou šanci! Mihlo se mu hlavou, nádech, výdech a smíšek se odhodlal k činu. Slyšelas jeho kroky a pomalu jsi v té tmě začala rozpoznávat obrys Boujiho postavy. Zastavil se těsně před tebou a i když jsi toho zrovna moc v té tmě neviděla, cítila jsi jeho pohled. „Neudělám nic, co bys nechtěla, Jamie…“ Řekl, skoro jsi nepoznávala jeho hlas. Kam se poděl ten vysmátý provokatér, to trdlo, co se ještě před chvílí málem netrefilo do dveří? Boujiho hlas teď zněl rozhodně, prvotní nervozita úplně opadla, ale v jistém směru tě jeho hlas uklidňoval, probouzel v tobě zvláštní pocit důvěry, nějak podvědomě jsi věděla, že se z Boujiho strany nemáš čeho bát. I tvůj přístup se trochu změnil, najednou tě opustil ten prvotní sarkasmus, ani sis neuvědomovala, že u tebe Bouji stojí stále blíž a blíž. Opatrně tě chytl za rameno a jeho ruka pak něžně sjela až k tvému zápěstí, zatímco tou druhou tě pohladil po tváři. Začínala ses cítit nesvá, docela nejistá a zároveň překvapená Boujiho náhlou změnou chování i důvěrností tohoto okamžiku. Bouji se ti zadíval do očí, nemusel nic říkat, jako by tě tím pohledem žádal o svolení. Můžu? Smím? Ptal se mlčky, ale ty jsi v tu chvíli nebyla schopná jediného slova. Na malou chvíli se ti zatočila hlava a když jsi konečně přišla zase zpátky k sobě, uvědomila sis, že tě Bouji políbil! Zrovna se od tebe lehce odtáhl, ale ty jsi stále cítila jeho rty na svých, ten pocit se ti promítal znovu a znovu, překvapilo tě, s jakou něhou se k tobě Bouji choval. Vzápětí tě ale zpátky na zem vrátilo ostré světlo, které zalilo celou místnost, když Ichigo otevřel dveře. „Třináct minut uběhlo.“ Oznámil a při tom držel dveře, než jste ty i Bouji vyšli ven. Nemohla sis nevšimnout, jak si Boujiho měřil takovým nedůvěřivým pohledem, ale Bouji si jen dal ruce za hlavu a vesele se na Ichiga zazubil, znovu to byl ten starý známý Bouji – smíšek a průšvihář. Ten Bouji, kterého jsi poznala tam uvnitř, toho asi jen tak někdo nezná…