Tsuchida Maemi

Předmět: Tsuchida Maemi Wed Jan 26, 2011 11:59 am

Jméno: Tsuchida Maemi (Maemi znamená úsměv věrnosti.)
Věk: Jelikož jsem Shinigami, jsem asi desetkrát starší, než na kolik vypadám.
Rasa: Shinigami
Nyní žije: Soul Society

Výška: 166 cm
Barva vlasů: Blond, dlouhé po pás
Barva očí: Hnědá

Povaha: Jak se říká, první zdání klame. Vypadám jako vážný a chladný člověk, ale pravda je úplně jiná. Sotva otevřu pusu, už z mého hlasu jde poznat, že jsem pravý opak. Jsem nečekaně ukecaná, mám přehled o všem, co se kolem děje a jen tak něco mi neunikne, ale tajemství dokážu udržet. Když něco slíbím, dodržím to. Nemůžu opomenout jednu vlastnost, kterou máme s bratránkem společnou - jsem hrozný provokatér. Prostě si nemůžu pomoct, ale na rozdíl od Shinjiho, vím, kdy přestat a taky si to umím všechno hezky urovnat, stačí udělat ty moje psí oči a hned je vše odpuštěno. Ráda se bavím, popíjím s přáteli a zbožňuju smích, jsem optimista, ale rozhodně se na svět nedívám přes růžové brýle. Ačkoliv se může zdát, že jsem poněkud lehkovážná, není to pravda. Vtípky a smích mám ráda, ale když je třeba, jsem vážná jako nikdy. Před povinnostmi a problémy nikdy neutíkám, všechno se snažím řešit přímo a nerada odkládám věci na později. Můj problém ale je, že se do své práce a vůbec do svých věcí dokážu až příliš zažrat. Když se do něčeho pustím, nepřestanu, dokud to nebude hotové a hotové u mě znamená bez chyby, kladu na ostatní velké nároky, ale ještě větší na sebe. Když se soustředím na jednu věc, všechno a všechny ostatní ignoruju a zapomínám na jiné důležité věci, ale nejhorší na tom je, že mi to nedochází. I když je to jako dostat facku, potřebuju, aby mi to někdo řekl do očí, aby mě někdo zase vrátil zpátky na zem.
Minulost: Vždycky jsem měla dost divoký život, taky aby ne. Jsem sestřenice Hiraka Shinjiho, ale beru ho spíš jako staršího bratra. Shinji se o mě vždycky staral a já už odmala věděla, co chci v budoucnu dělat. Trávila jsem hodně času u Gotei 14, jak Shinji často říká, pletla jsem se mu pod nohy a zesměšňovala ho před ostatními, ale nevím, jestli mému úžasnému bratránkovi docvaklo, proč jsem se kolem něho tolik motala. Vždycky jsem Shinjiho obdivovala, Shinigami... kapitán... zdálo se mi to až neuvěřitelné, čeho bratránek dosáhl vzhledem k tomu, jaký je to flegmatik. Chtěla jsem být tak dobrý Shinigami jako on, jednou být v jeho divizi, to byl můj sen. Jenže umíněnost a hrdost máme v rodině a já to Shinjimu nikdy nedokázala říct, dokonce jsem trénovala potají. Všechno se zdálo být tak snadné, měla jsem motivaci a ta mě vedla dál, poznala jsem své limity a kousek po kousku je překonávala, tehdy jsem si opravdu věřila a tehdy jsem taky zažila pořádný pád. Chtěla jsem bratránka překvapit, neměl se o mém tréninku a všech přípravách dozvědět dřív, než se dostanu na akademii. Přála jsem si, aby jednou mohl říct "To je moje sestřenka", aby měl důvod být na mě pyšný. Jenže ten pyšný jsem tady byla já, přes svoje ambice a falešné jistoty jsem neviděla, jak na tom ve skutečnosti jsem a ta událost mě hezky rychle vrátila zpátky na zem.
Do přijímacích zkoušek na akademii zbývalo asi čtrnáct dní, když se to stalo. Shinji stále neměl tušení o tom, co dělám a snad by na to ještě nějakou tu chvíli nepřišel, nebýt Aizena. O mém tajném tréninku dobře věděl, dokonce jsem někdy měla pocit, že mě někdo pozoruje a nedivila bych se, kdyby to byl on. No, ať tak nebo tak, i když o mně věděl, Shinjimu nic neřekl, tedy až do toho dne. Byla to zvláštní shoda náhod- ne, takhle to nazvat nemůžu, bylo to něco víc, ale já na osud nevěřím, takže pro to jen těžko budu hledat správná slova. Zvláštní, že se po tak dlouhé době Aizen o mém tréninku zmínil. Vsadím se, že bratránek zažil pěkný šok, ale jak ho znám, snažil se to skrýt a určitě marně. Ale i přesto mě hledal. Už ani nevím, jak se to stalo, ale tenkrát jsem se dostala do konfliktu s nějakými kluky z akademie. Jak to asi dopadne, když namachrovaní provokatéři potkají někoho, jako jsem já? Tolik jsem si věřila a tolik jsem se spletla. Jak jsem si jen mohla myslet, že mám šanci proti několika klukům z akademie? Bylo jedno, jak dlouho a jak často jsem trénovala, oni byli lepší a dali mi to pěkně sežrat. Nezabili by mě, ale kdyby se tam Shinji neobjevil, asi bych se nemohla postavit ještě o týden nebo dva dýl. Co si asi musel myslet, když mě tam viděl zmlácenou ležet v prachu? Myslím, že jsem nikdy v životě nikoho nezklamala tolik, jako tenkrát Shinjiho. Vzpomínám si na jeho hlas. Křičel, mísila se v něm zlost i strach a ještě mnoho dalších pocitů, ale já neměla sílu ani na to, abych mu řekla jediné slovo, prostě jsem ztratila vědomí. Když jsem se pak probudila na ošetřovně, řekli mi, že budu minimálně týden mimo, ale to mi bylo docela jedno. K čertu s přijímačkama, měla jsem větší problém k řešení. Shinji za mnou nebyl od té doby, co mě na ošetřovnu přinesl. Skoro dva týdny jsem tam ležela, sama se svým svědomím a výčitkami, něco, před čím jsem nemohla utéct.
Za tu dobu, co jsem ležela na ošetřovně, se začaly objevovat nepokoje v Rukongaii. Něco jsem zaslechla o mizení duší a podezření na epidemii, ale víc jsem o tom nezjistila. Propustili mě přesně v den zkoušek. Byla jsem rozhodnutá napravit svůj omyl a dokázat Shinjimu, že nejsem ta troska, kterou tehdy našel. Dala jsem do toho všechno a povedlo se, poprvé v životě jsem cítila ten hřejivý pocit, že se mi něco skutečně podařilo. Nebyla to falešná sebedůvěra a arogance jako předtím, tentokrát to bylo jiné. Byla jsem tak šťastná, doteď vidím všechny ty uličky, kterými jsem běžela ke kasárnám páté divize - k bratránkovi. Zvláštní, jak se radost dokáže rychle vytratit. Mizení duší... útoky na Shinigami a obvinění Urahary a Tessaie? Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Doufala jsem v to, jen špatný sen, z kterého se probudím, ale ono nic. Pořád tu bylo x mrtvých, pořád tady byla ta obvinění a Shinji byl... byl pryč. Mrtvý? Mrtvý Uraharovou vinou? Tohle jsem nedokázala pobrat, nechtěla jsem, ale když pak Urahara a Tessai zmizeli a s nimi i všechny odpovědi, vzdala jsem to. Shinji a jeho přátelé, nedokázala jsem si představit, že už je nikdy neuvidím, že jsou prostě pryč... Přijali mě na akademii jako jednu s nejlepšími výsledky u zkoušek, ale když jsem pak začala se studiem, všechno bylo jinak. Najednou jsem ztratila motivaci, můj důvod cokoliv dokázat, o cokoliv se pokusit, prostě byl pryč. Všechno mi bylo jedno, byla jsem úplně mimo a ani ne za dva týdny jsem z vrcholu klesla až na samé dno, z nejlepšího se stal nejhorší. Hm, a co jako? Bylo mi to jedno a došlo to tak daleko, že mě z akademie vyhodili. Nebyla jsem tam ani měsíc, zahodila jsem to, na čem jsem celý život dřela.
I přes tohle všechno šel čas dál a já se za tu dobu musela vypořádat s tím, co se stalo. I když jsem nikdy neabsolvovala akademii, stejně jsem se dostala ke Gotei 14. Začínala jsem v Shinjiho bývalé divizi, ale tou dobou už byl Aizen na pozici kapitána. Měla jsem dvě možnosti, buď se pokusit na minulost úplně zapomenout, nebo se s ní vypořádat a já od problému nikdy neutíkám! Ze začátku to ale bylo těžké, pátá divize, Aizen, všechno mi Shinjiho připomínalo a tak jsem schválně brala ty nejnáročnější mise, jaké jsem mohla. V Hueco Mundo už jsem skoro doma, na misích jsem tam strávila tolik času, hlavně být mimo Soul Society. Jenže pak jsem začala brát i mise v reálném světě a tam to začalo. Vidět se po těch letech s Uraharou, bylo to jako kdybych vysypala všechny svoje vzpomínky a začala se jimi znovu probírat. Nikdy mi neřekl, co se tehdy před sto lety skutečně stalo, ale i ty náznaky mi stačily k tomu, abych si uvědomila, že Shinji ani ostatní nezmizeli napořád. Nevěděla jsem, jak mám vlastně reagovat. Být šťastná, že je naživu? Být zklamaná tím, že se mě za těch sto let ani jednou nepokusil kontaktovat? Být znepokojená tím, co se tehdy stalo? Nevím, ale jako by se mi vrátila chuť žít, moje pravé já konečně vylezlo z té kukly chmurných pocitů a výčitek. S nikým jsem se o tom nebavila, ale po každé misi jsem vždy na chvíli odskočila do Karakury, totiž, už nějakou tu chvíli po Shinjim pátrám, zatím sice marně, ale já věřím, že ho najdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám! A mimochodem, v páté divizi jsem až doteď a to na pozici třetího důstojníka.
Zájmy: Jak už jsem řekla, ráda někam zajdu s přáteli a sake samozřejmě nemůže chybět. V tomhle si dost rozumím s Matsumoto, vždycky si “trochu“ dáme, probereme všechny ty dámské záležitosti. Jinak si ráda zajdu do horkých pramenů, není nic lepšího, než si po dlouhém dni odpočinout a uvolnit se. Taky miluju východ a západ slunce, jsem ranní ptáče a i kdybych třeba byla v obvazech až po oči, tohle si nenechám ujít, každé ráno sedím v okně a pozoruju to, přináší mi to tolik vzpomínek... A samozřejmě, co se svojí povahou nemůžu opomenout, jsem pro každou soutěž a sázku, ať už jde o mě nebo o kohokoliv jiného, mám ráda výzvy. Co o mně ale skoro nikdo neví je to, že ráda i vařím a myslím, že dost dobře, ale co bratránek zmizel, už jsem skoro přestala.
Schopnosti: Mojí výhodou je, že dokážu útočit na jakoukoliv vzdálenost, ale raději mám boj zblízka. Jsem velmi dobrá v hakudě a zanjutsu, spíš než na rychlost sázím na svoji obratnost. Shunpo používám jen málokdy, i když v něm nejsem špatná. Jinak v kidou jsem takový průměr, ale občas mám problémy se svým reiryoku. Těžko říct proč, ale někdy se vymkne kontrole, jako kdyby snad mělo svoji hlavu, je to jako mít v sobě něco dalšího, co tam nepatří. Příčinu ale neznám, raději se budu dál hádat se svým nestabilním reiryoku, než k sobě pustit kapitána Kurotsuchiho! Navíc, zatím se mi to stalo jen při tréninku nebo úplně mimo, ale problém bude, jestli se to objeví během boje, ale věřím, že se mi to podaří ovládnout, zažila jsem už větší překážky než mé reiryoku.

Zanpakutou
Jméno: Himawari (V překladu slunečnice.)
Povaha: Moje zanpakutou je taková tichá voda- ne, to je slabé slovo, spíš tygr v kleci. Normálně je klidná, trpělivá a nenechá se ničím vyvést z míry a všechno vidí s nadhledem, ale když uvolním Shikai, o Bankaii raději nemluvím, stává se z ní nezdolná bojovnice, která se odmítá vzdát nebo jakkoliv ustoupit. Kdyby Himawari bojovala na vlastní pěst, aniž by ji někdo mírnil, nepřestala by, dokud by svého protivníka nezabila. Vím, o čem mluvím, zažila jsem to na vlastní pěst, když se Himawari stala mojí zanpakutou. Řekla bych, že i její vzhled dost dobře vystihuje její povahu. Obvykle je celá laděná do bíla, připomíná spíš sádrovou panenku, než slunečnici. Ale sotva se probudí její skrytý temperament, doslova září. Ta nevýrazná postava se ztrácí ve zlatavé záři připomínající sluneční paprsky.
Rozkaz pro uvolnění: Himawari má tři stupně Shikaie:
Hanbiraki Himawari (V překladu slunečnice v polovičním květu.)
Jde o částečné uvolnění, kdy Himawari nemění svou podobu, ale je schopná po dodání reiryoku nepřítele oslepit silným paprskem světla.
Mankai Himawari (V překladu slunečnice v plném květu.)
Tohle je úplné uvolnění Shikaie, kdy Himawari mění svou podobu z tantou na dlouhé kopí.
Osozaki Himawari (V překladu pozdní květ slunečnice.)
Tohle třetí uvolnění jsem s Himawari vyvinula během mých mnohých misí v Hueco Mundo. Při tomto uvolnění se zlaté zdobení dostane z kopí a vytvoří kolem uživatele síť, v které jsou chyceni všichni nepřátelé. Pak stačí použít techniku Kin Himawari (V překladu zlatá slunečnice.) a Himawari přemění část reiryoku nepřátel tak, že způsobí výbuch, ten ale zasáhne jen ty v síti, nikoliv uživatele uprostřed nebo někoho mimo síť. A pokud by náhodou někdo byl ještě po výbuchu schopný boje, odrovná ho jasné světlo, které explozi doprovází. To by ho na dost dlouho mělo oslepit.
Podstata: Himawari využívá světlo.

Vzhled:
Mankai Himawari

Hanbiraki Himawari dole u vzhledu.

Skutečná forma:

Bankai: Nidozaki Himawari (V překladu druhý květ slunečnice.)
Při Bankaii Himawari zůstává v podobě kopí, stejně jako při druhém a třetím stupni Shikaie. Bankai mi dovoluje používat další techniky a hlavně manipulovat se světlem.
Techniky:
Tenpi Tora (V překladu sluneční tygr)
Při této technice se stuha, která zdobí Himawari, stane tak ostrou a rychlou, jako tygří drápy a nepříteli způsobí nehezké zranění.
Haku-bi (V překladu noční slunce.)
Tato technika mi dovoluje absorbovat všechno světlo z okolí, které pak použiju k útoku, to způsobuje oslepující záři, která většinu soupeřů dostane do bezvědomí a taky větší či menší výbuch, to ale záleží na množství reiryoku, které k útoku použiju, což většinou nebývá moc velké, protože tato technika je na spotřebu reiryoku hodně náročná.
Hikari Touei (V překladu světelná projekce.)
Himawari vytváří můj přesný klon, který má i stejné reiatsu jako já, ale jde jen o světelnou projekci, která sice myslí a hýbe se stejně jako já, vlastně ji řídím na dálku, ale po prvním zasažení zmizí.

Vzhled: